Moje milovaná superhrdinka - úvod

26. února 2010 v 21:45 | Tenny |  Povídky
Víte, toužila jsem něco napsat. něco jiného, než fanfiction či fantasy, něco neotřelého. Vždy mě nesmírně fascinovali superhrdinové z amerických komiksů (můj nejolíbenější je Iron Man) a napadlo mě poměrně zajímavá povídka na tohle téma. Takže jsem si sedla a psala...
A o čem to bude?
Moje milovaná superhrdinka by se dala zařadit nejlépe jako hořká komedie o lásce. Úvod moc k popukání není, ale to byl úmysl... Však se dost pobavíte v ostatních kapitolách.
Hlavním hrdinou je novinář Thomas, který je posedlí odhalováním identit superhrdinů. cestuje od města k městu a vždy odhalí identity hrdiny, jenž to město chrání. Je to zahořklý člověk, který už dávno zapomněl, co je to vlastně láska. Na začátku příběhu se doslechne, že v jeho rodném městě se objevila nová superhrdinka a on se rozhodne, že opět přijde na to, o koho se jedná... Jenomže se objeví nečekané komplikace.

Jen bych chtěla říct - úplně nesnáším sladkobolnou romantiku. Vím, že z úvodu možná budete mít tenhle pocit, ale bude to nejspíš poprvé a naposledy. A ještě jedna věc - hrozně mi vadí, když lidé používají v povídkách cizí jména. Tentokráte mi ovšem česká jména k příbehu neseděli, navíc superhrdinové jsou typickou záležitostí USA, takže jsem se rozhodla, že se přece jen budou jmenovat anglicky. No nic, užijte si to... :)


Tenhle příběh začal jednoho pochmurného večera. I když, pochmurného… Ve skutečnosti bylo venku docela pěkně. Ale pro Thomase Redforda to byl zatím nejhorší den jeho dosavadního, sedmnáct let dlouhého života.
A to ráno vypadal ten den tak pěkně. Byl tak obyčejný… Thomas ráno vstal, nasnídal se a nasednul do školního autobusu spolu se svým nejlepším kamarádem, Williamem. Dokonce i ve škole se mu poměrně dařilo - i když se úplně vykašlal na učení, napsal test z biologie na jeho poměry obstojně.
I oběd se dal přežít, což se ne vždy dalo říci.
Zkáza Thomasova světa nastala přesně v 17.46 a 22 sekund. V tu chvíli na jeho domovní dveře zazvonila jeho spolužačka Susan. Shodou okolností také dívka, do které byl náš drahý Thomas zamilovaný.
Thomasovi trvalo oblékání pouze jednu minutu a dolů po schodech to stihnul za půl. Možná, že kdyby tak nespěchal, nestalo by se to… Ale, co bychom si nalhávali. Jasně, že by se to stalo. Jak William (což byl Thomasův nejlepší kamarád, kdybyste zapomněli) jednou prohlásil: "Jasně, že by se to stalo. Stalo by se to, i kdyby tě přejelo auto a tys skončil na měsíc v nemocnici. Možná by se to stalo pozdějc, ale stalo by se to. Nedělej si iluze…"
Hnědovláska Susan mu totiž chtěla říct pravdu. Jakou pravdu, ptáte se? Pravdu o ní. Možná bychom se na to měli podívat blíž…
"Ahoj, Susan! Co tu děláš?" vykřiknul tmavovlasý kluk, který právě vyběhnul ze dveří dvoupatrového domku. Dívka s hnědými vlasy se usmála a její oříškové oči při tom zahráli zvláštní symfonii.
"Víš, chtěla jsem ti něco říct," odpověděla. Chlapec zrudnul až ke koncům uší a podvědomě si začal uhlazovat tričko.
"No… A co by to mělo být?" zeptal se.
"Pojď se mnou, ráda bych to probrala někde jinde…" řekla mu a vyrazila směrem k parku. Mladík vyběhnul za ní a za okamžik s ní srovnal krok. Vypadal nervózně a každou chvíli se jí pokusil podívat do očí. Susan šla rázným krokem, bez výrazu, ale nějaký velmi dobrý pozorovatel by mohl zachytit záblesk smutku v jejích očích.
Nějakou dobu šli potichu, jen kousek vedle sebe. Jakoby nasávali přítomnost toho druhého…
Náhle Thomas ticho přerušil: "A kam že to jdeme?"
"Někam, kde nás nikdo nebude poslouchat," odvětila dívka. Šli stále rovně po ulici, když tu náhle prudce zahnula směrem k oprýskané a nejspíš opuštěné budově. Pravděpodobně to bylo nějaké staré skladiště, které už nikdo nepoužíval. Na jeho rozvrzaných vratech visel zrezivělý řetěz a cedule zakazující vstup.
"Otoč se," vyzvala Susan Thomase. Ten chvíli váhal, ale poté, co zachytil její pohled, udělal, co po něm chtěla.
Ozvalo se třísknutí. Řetěz náhle s hlasitým řinčením spadl na zem. Susan strčila do dveří, které se skřípavě otevřely.
"Pojď," pobídla ho. Thomas několik okamžiků udiveně hleděl na řetěz, který se válel na zemi, ale mlčel.
Oba dva vešli dovnitř. Bylo tam plno prachu a špíny, velké krabice se válely po zemi a Thomas měl dojem, že támhle v rohu zahlédl krysu. Cítil se poněkud nesvůj. To rozhodně nebylo to romantické místo, které si ještě před chvíli představoval. Že by mu chtěla říct něco jiného, než se původně domníval? Úzkostně na ní pohlédl.
"Ech… Susan…"
Dívka ho náhle zarazila pohybem ruky. "Neslyšel jsi něco? Mám dojem, že jsem zaslechla skřípání."
Thomas napnul uši. Všude bylo ticho, jenom nějaké hlodavčí ťapkání vzadu. "Já nic neslyším."
Susan si viditelně oddechla. "Fajn, takže jsme tu opravdu sami."
Tiše se pozorovali. Pak Susan promluvila: "Asi se divíš, proč jsem tě dotáhla na místo jako tohle, viď?"
Thomas přikývnul.
"Víš," pokračovala dívka, "vždycky jsem ti to chtěla říct, ale až teď jsem k tomu získala odvahu."
Smutně vydechla. "Bála jsem se, že bys mě třeba mohl nenávidět, nebo se mě bát. Já totiž nejsem normální…"
Thomas překvapeně zamrkal. "Jak to myslíš?" řekl nechápavě.
Susan si unaveně prohrábla vlasy rukou. "Asi si už slyšel o Purpurovém úsvitu, že jo?" zeptala se opatrně.
"Jo, ty myslíš tu holku ve fialovém ohozu, co skáče po střechách a pomáhá lidem v potížích? Tu, jak zabránila vykradení banky?"
"Ano, tu přesně myslím," přikývla Susan.
"Počkat," řekl Thomas. "Nechceš mi tím snad říct, že ty jsi…" Ani nedokončil větu.
"Ano, jsem to já," zašeptala dívka.
"Ale," namítnul chabě Thomas, "ta má přece červený vlasy! Ty máš hnědý!"
Susan se chabě usmála. "Dokážu se proměnit, víš…" Jakmile to dořekla, začalo se její tělo měnit. Vlasy se jí prodloužili a získali barvu zapadajícího slunce. Oči náhle zfialověli a také byla náhle vyšší a no, řekněme objemnější v hrudních prostorách. Thomas na ní zíral s otevřenou pusou.
Pak pokračovala: "Víš, hrozně mě potěšilo to, co si mi včera řekl. Věř mi, byla jsem nesmírně šťastná," přiznala.
Thomas se stále nemohl vzpamatovat se svého šoku. "A tvoje odpověď?" ozval se potichu.
"Taky tě miluju…" zašeptala, červenajíc se. "Ale obávám se, že by to nešlo," řekla s povzdechem.
"Kdyby se dozvěděli, že spolu máme vztah, trpěl bys. Unášeli by tě, snažili by se tě využít proti mně… To bych nesnesla," přiznala. Z jejích očí se řinuly slzy.
"Ale," namítnul chabě Thomas. Jako omámený zíral na její krásnou tvář a nejspíš ji v hloubi duše chtěl obejmout utěšit v jejím neštěstí.
"Promiň…" ozvala se ještě dívka. Náhle se naklonila a svými něžnými rty ho opatrně políbila. Byl to slaný polibek od jejích slz.
Trvalo to jen několik chvil. Náhle se vznesla do vzduchu a kolem ní se objevila zvláštní záře. Smutně se usmála. "Promiň, Thomasi… Je mi to vážně líto. Zapomeň na mě… Už se nikdy neuvidíme…"
Nechala udiveného Thomase stát v slzách a zmizela ve světle.
Hm… bylo by skvělé, kdyby to bylo poslední, co by řekla. Bohužel, těsně předtím, než se vypařila úplně, řekla ještě něco. Naštěstí jí šokovaný a zničený Thomas neslyšel.
"Sakra, to si snad děláš srandu! Co ty tady!" zvolala naštvaně. "Ale i když jsem se ho musela vzdát, s tebou nikdy neprohraju!"
Ta osoba, které byla slova určena, se skrývala za krabicemi. Očividně celou dojemnou scénu viděla. Z očí se jí také řinuly slzy. Pak ta osoba zasyčela: "Nikdy, nikdy ti to neodpustím, ty děvko…"
Ten den tři lidé něco ztratili. Thomas ztratil svou životní lásku, tedy, alespoň tu, jenž za svou životní lásku považoval. Susan ztratila svou šanci. A ta třetí osoba… No, ta taky něco ztratila. Ale objevila ještě něco mnohem důležitějšího…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Taylor Taylor | Web | 27. února 2010 v 11:28 | Reagovat

jak se jmenuje ta kamoška co jede do japonska? a kdy tam jede? (jesi to nejsem já? XD)

2 Taylor Taylor | Web | 27. února 2010 v 13:23 | Reagovat

mno právě... že třeba ani o sobě nevíme že sme spolužačky xD bydlím v brně a ty?

3 Layla Layla | Web | 27. února 2010 v 13:24 | Reagovat

No...Jelikož jsem si tohle nemohla odpustit a v anketě taková možnost nebyla, vyjádřím se takto: Je to zajímavý.
Když tak na to koukám, mám dojem, že ybch taky něco mohla napsat. Ale já jsem tak líná, až to bolí (A tím nechci poukázat na to, že mi zrovna není nejlíp:D). Asi se na to vrhnu.
Jinak čekám na pokračování. Ne že to dopadne jako tvé poslední povídky.

4 Tenny Tenny | Web | 27. února 2010 v 16:06 | Reagovat

[3]: Haha, moc vtipný. Víš, jak moc nesnáším, když říkáš "zajímavý".
A co se týče pokračování... Když se hecnu, možná ještě dneska. xD Nechce se mi psát chemie... *krčí rameny*

5 Taylor Taylor | Web | 27. února 2010 v 16:35 | Reagovat

aha tak nic... XD sry že sem otravovala... a jižní čechy náhodou znám celkem dobře... máme tam chatu v maleticích u Písku :)

6 Tinka Tinka | 27. února 2010 v 20:30 | Reagovat

Styl jako obvykle skvělý, k obsahu si sama řekla podstatné v úvodu, tak snad jen pár poznámek: Cizí jména v tomhle případě opravdu neruší, dost se o to taky zasluhuje fakt že jsou celkem všední a uvěřitelná. Purpurový úsvit- super, konečně se někdo odhodlal napsat jméno superhrdiny česky. Co mě trochu zarazilo, byl obrat "náš drahý Thomas". Po třech odstavcích úvodu se mi to zdálo až moc familiérní.

7 Tenny Tenny | 27. února 2010 v 22:43 | Reagovat

[6]: Hah, to "náš drahý Thomas", to je nejspíš síla zvyku. Pořád ttož říkám bráchovi "můj drahý bratře" (hlavně protože, že ho to neuvěřitelně štve xD )
Ale máš pravdu, zní to trochu divně. Asi to změním...
A české jméno superhrdinky - všichni ti spidermanové, supermanové, batmanové a já nevím jaký ještě manové jsem otravný. Jak by to bylo anglicky, Purple sunrise? To zní divně... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama