Už zase propadám depresi...

15. března 2010 v 19:28 | Tenny |  Epizody z mého života
EDIT: Nečtěte to, je to ztráta času... Pouze depresivní bláboly jedné slečny v depresy, prakticky o ničem. A když to píšu, jsem hnusnější než obyvkle. Takže ne, nečtěte to... :)

Občas mám pocit, že tohle slovo používám nějak moc často - deprese. Je to pěkně depresivní, co? A přitom se děje tolik věcí, ze kterých bych měla skákat radostí. Já prostě nic - jenom čumím do prázdna a říkám "hm". Že byc byla emocionálně prázdná? No, ne, spíš to bude tou bolestí hlavy. Není nic horšího, když večer uleháte do postele ve dvanáct a víte, že hned ráno, jak se vzbudíte, vám hlava bude třeštit - a jasně že jo. Ale stejně jdete do té zatrachtilé postele ve dvanáct...


Přijde mi až děsivé, jak jsem se za tu dobu změnila. Stává se ze mě cynik, vážení. Dřív jsem měla hlavu v oblacích - a teď toho jenom využívám, abych se mohla vyhnout věcem, do kterých se mi nechce. Začínám být alergická téměř na všechno. Prohlížím internetové stránky a jenom říkám - tohle jsou idioti, tohle mi vadí, tohle mi vadí, tohle nesnáším... Zjistila jsem, že začínám získávat automaticky averzi proti věcem, co se líbí víc lidem. Jakmile je to nějaká móda nebo fenomén, okamžitě to strkám do kolonky nepřijatelné, nebudu to mít ráda. Někdy je to možná moudrá věc, ale občas si připadám jako idiot, když ve svém nitru pociťuji tu nenávist a uvědomuji si, že to není kvůli věci samotné, ale kvůli tomu, že jí tolik lidí zbožňuje.
Také jsem nesmírně alergická na změny. Nesnáším, když se něco změní, třeba i jen málo. Nejraději bych všechno nechala, tak jak to je, i když nové umístění je třeba lepší. To je ta moje konzervativnost vážně tak strašná? Bojím se změn, protože se bojím, že se nedokážu adaptovat.

Zjišťuju, že ani to, co mi dřív přinášelo útěchu a klid, nějak mizí. Snažím se začíst, zapomenout na všechno okolo, vykašlat se na okamžik na realitu, ale nejde to... Jako by někam zmizelo to tlačítko "vypnout se" a já jedu neustále zapnutá... Proč to nejde zase stisknout?
Pouštěla jsem si hudbu - všechna ta cédéčka, co jsem milovala a pouštěla pořád dokola, najednou nemůžu vystát, i když jedno jsem si koupila v pátek. Už dnes ho nechci ani slyšet a nevím proč, protože oposloucháním to není...

Nejvíc mě štve, že se ta moje zahořklost přesunula i do mých povídek, příběhů. Jako bych ztratil atu pohádkovou lehkost, kterou jsem dříve oplývala a dokázala jsem napsat jenom věci plné hořkosti. Ale ne té příběhové hořkosti - mojí hořkosti. Hrdina může být zahořklý, ale může být zahořklý spisovatel? Toužím psát - ale nedokážu to. Ty příběhy... Jsou tolik jiné. A já nesnáším změny.

Víte, co je hrozné? Když je člověk nespokojený sám se sebou, ale je moc líný na to s tím něco dělat.

A víte, co je ještě horší? Když vás někdo podceňuje. Lali mi řekla, že se domnívá, že poznám když lžu... Zkusila jsem to. Zalhala jsem jí - naprostou lží, vymyšlenou do začátku až do konce. Uvěřila mi.
A víte co je nejhorší? Že jsem nelhala proto, abych si vyzkoušela, zda mou lež prohlédne. Lhala jsem proto, že jsem moc pohodlná. Protože lež byla jednoduší než pravda. Ale to je ostatně vždycky, že?

Lidi si myslí, že jste dobrý člověk a většinou se mýlí. Nemůžete být dobrý člověk - protože to by museli existovat i špatní lidé. Jenomže kdo jsou špatní lidé? Kde je ta čára, která říká, že ty jsi dobrý a ty zlý?

Ach bože... Zase propadám té pitomé depresi. Radši bych měla psát úkol ze zeměpisu... Ale víte, co je docela ironie? Že i když mám tu nejhorší depresi, nikdy nemyslím na sebevraždu. Některé moje kamarádky o tom občas mluví, ale já mám pocit, že ani v té nejhorší depresi bych na něco takového nemyslela. Víte proč? Protože ony na to nemyslí doopravdy - říkají to proto, aby byly zajímavé, aby se zvýraznili. Je to něco módního, co dělá hodně lidí... A jakmile to tak je, já k tomu automaticky získávám odpor. Nepotřebuji lítost. Litujte děti v Africe, co nemají o jíst. Ty holky, co mluví o sebevraždě, ˇpůjdou stejně zítra do školy. A to jedno procento, co skočí z mostu - no, byla to jejich věc, Pokud jsou tak zabbělé, že se nedokážou postavit vlastnímu životu...

Ach bože. Už mlčím. Já jsem opravdu v depresi, vážení... No nic, jdu dopsat úkol...


P.S. - Aby nedošlo k mýlce - pokud má sebevrah opravdu dobrý důvod, ať si klidně skočí. (třeba když má aids, je bez peněz a na ulici, nebo mu zemřela celá rodina, já nevím...) Ale skákat kvůli depresi? Prosím vás, kde bysme byli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Story Story | 15. března 2010 v 19:46 | Reagovat

Já třeba nemusím facebook. a ne jenom kvlli tomu, že ho mají rádi ostatní.....

2 Miss Hašlerka Miss Hašlerka | Web | 15. března 2010 v 19:59 | Reagovat

věř mi že jsou horší věci, než ulehat s bolestí hlavy a ráno se s ní budit. Daleko horší je mít tak děsivé noční můry, že ani neusneš. Dřív jsem totiž depresem utekla tak, že jsem šla spát. teď už nemám ani to.

Takovou averzi jsem mývala taky, a když jsem jí přestala mít (začalo to být nedávno) představ si, zjistila jsem, že jsou na tom všichni stejně!

Lež je lehčí, ale vždy je lepší slyšet bolestivou pravdu, než utěšující lež.

A řeknu ti upřímě: nemyslíš na smrt jen proto, že si myslíš že ostatní to dělají aby byli zajímaví, a ty nechceš být jako ostatní, a tohle v tobě stále přebývá silněji, než myšlenka na sebevraždu. Říkám ti narovinu, až budeš v takové depresi, že se nepohneš, budeš jen blbě čumět do jednoho místa a cítít se jako v černé díře z které není úniku, povídat něco čemu sama nerozumíš (nejspíš sama sobě, a když někomu, stejně to budeš říkat pro sebe), a až se ráno probereš a zjistíš, že si nepamatuješ nic, jen to jak strašně ti bylo, tak zjistíš, že to co si říkala tady, si ještě nevěděla, jak moc daleko to může dosáhnout.

Promiň za tak dlouhý komentář. Ale snaž se s tím udělat něco dřív, než bude pozdě, neznám tě, a možná právě proto se ti to snažím říct. Protože nikomu bych nepřála aby dopadl jako já a to jsem ještě v dobrém stádiu... :-(  ;-)

3 Nefrites Nefrites | Web | 16. března 2010 v 15:27 | Reagovat

Kde bychom byli? Pod mostem.
Jsou věci, které nesnáším a můj vlastní pohled na svět je silně negativistický, ale tohle jsem nezažila. Deprese jsou hrozné, ale já ze svou skrytou hysterií se z nich dokážu vykřičet nebo vybrečet a pak je všechno v pohodě.
Nebrečím často a když tak sama a v koutku, držím to v sobě dlouho a pak přijde ta poslední kapka a já jdu brečet. Říkám si, za ty slzy to nestojí. Ale ta úleva, co mě pak přepadne říká, že to za to stálo.
Moje povídky se změnily a mě to vyděsilo, moje názory se změnily a mě to vyděsilo. Ale nakonec je to tak správně. Ale já se změn nebojím, protože i kdyby to bylo sebehorší, tak se dokážu zatvrdit a pohnout tím zase zpátky. Jasně u všech změn to nejde, ale takové stejně neovlivníš.

Tohle není lítost, protože lítost je k ničemu. Tohle nejsou rady, protože rady jsou k ničemu. Tohle jsem já.
Tenny, nejsi sama.

4 Tinka Tinka | 16. března 2010 v 17:59 | Reagovat

Poslední odpověď v anketě mě ujistila, že to s tebou není zas tak špatné, když sis zachovala smysl pro humor. Tlemim se ani to nemusim vidět a měla sem tak strašnou chuť to zmáčknout a prostě sem se neudržela... xD Promiň mi dementní komentář, dneska mi ani nejde předstírat, že jsem schopna duchaplného...

5 Tenny Tenny | Web | 16. března 2010 v 18:04 | Reagovat

[4]: No, já duchaplný komentář nepotřebuji, ale můžu tě ujistit, že cynismus mě jen tak neopustí... ;) Protože poslední možnost nebyla přidáná jako vtip, spíše jako povzdech zničeného cynika... No dobře, možná to byl vtip. xD

6 MAKY.OREL MAKY.OREL | Web | 16. března 2010 v 18:14 | Reagovat

Pocit nenávisti k modním vlnám teď pociťuju asi nejvíc za mou historii... Je to děsný když člověka nic nebaví protože to dělá někdo jiný. Vlastně je to jen taková naše hlouvavost která to zapříčiňuje protože nikoho jiného to netrápí... Ale je to tak a hlavně že máme pravdu. Přehnaný modní vlny jsou hnus a ne že ne.
Nemám ráda depky, ale mám je pořád. Štve mě ,že při nich jsem taková apatická, nic mě nebaví nic mi nejde a když už, tak je to plný smutku a nenávisti...
Ale máš pravdu, že sebevražda to nikoho vlastně nenapadne i kdyby se cítil sebehůř. Můžeš chtít třeba utýct pryč ale nebudeš chtít zkončit nadobro. Tak to mám taky - vždycky se musím usmát a říct si: Super! Já jsem vlastně normální. :-D To potěší vždycky...
Tak doufám, že tě uklidnilo, že v tom nejsi vážně vůbec sama...

7 Tachi Tachi | Web | 16. března 2010 v 19:28 | Reagovat

a víž, že nečetla? Jo a mohla bys mi napsat, jak to teda dopadne, bude probíhat, atd, když to víš?
(docela by mě potěšilo, až bych ti řekla, že ne :D... a nebo že jo -_-")

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama