O rodičích a dětech - 1. část

8. dubna 2010 v 13:47 | Tenny |  Povídky
Jo, zase jsem se vrhla na psaní fanfiction. Na konoze mi to naštěstí schválili, ale přesto to hážu i sem. Každopádně, budu raději, když mi napíšete koment na konoze a ne tady. :)

Mimochodem, tuhle povídku věnuji Leah, protože jako poslední četla VPS a pořád prudila, abych napsala pokračování. Tak, je to pro tebe, Leni! ;)

Sakra, tohle měla být jednorázovka. Napsala jsem tohle a pak jsem si uvědomila, že jsem teprve ve třetině... No, takže to bude krátká série o třech dílech.
Chtěla jsem už dlouho napsat něco jiného, že ten můj rádoby humor, co jsem tvořila posledně. A taky jsem chtěla psát ve třetí osobě. Mám pocit, že první osobu používám až příliš...
Dlouho mě nenapadalo žádné Narutovské téma, takže jsem se vrátila k tomu, co se mi daří nejlíp - k minulosti a k mé oblíbené postavě, opět z jiného úhlu. Jsem s tím celkem spokojená, akorát mi to přijde neuvěřitelně kostrbaté... Jak rozeznám hranice sebekritiky a absolutního pesimismu, sakryš? Přijde mi to lepší, než moje poslední dílo, (ten první díl série o princezně a její pečovatelce o psy), ale stejně je to takové nedovařené, nanicovaté...
Hm, tak nic.

Mimochodem, s "V perfektním světě" to nemá nic společného, není to žádné pseudopokračování.


Kap, kap. Zapomněla úplně dotáhnout kohoutek a drobné krůpěje dopadaly do umyvadla. Tiše rezonovali spolu s tikáním hodin, které visely na stěně. Tik, tak.
Pohlédla nahoru a zjistila, že uběhlo pouze pět minut od poslední chvíle, kdy se ujišťovala o čase. Velká ručička jakoby se loudala a nechtěla popoběhnout. Tiše si povzdechla. Čekat a zase jen čekat.
Náhle vzduch protnul zvuk. Někdo zaklepal na dveře. Rychle zvedla hlavu a na tváři se jí rozlil blažený úsměv, aniž by si to uvědomovala. Že by se vrátil? Určitě za ní přišel, vždyť to sliboval…
Jediným pohybem otevřela dveře a za nimi stál… Někdo jiný. Zklamaně vydechla. Nebyl to on, byla to žena. Pokusila se vybavit si, odkud jí zná.
Menší postavy, spíše drobná, dlouhé černé vlasy, oči tmavé. Na tváři nervózní úsměv.
"Dobrý den, Kushino-san," pronesla tiše.
Rusovláska přikývla. "Dobrý den… Vy jste Mikoto, že ano? Ta od Uchihů?"
Žena jí věnovala další úsměv. "To vskutku jsem. Mohu dovnitř, prosím?"
"Jistě, pojďte," řekla trochu odevzdaně Kushina a malou skulinu ve dveřích zvětšila tak, aby černovláska mohla projít. Potom ještě vykoukla ze dveří, jakoby doufajíc, že se třeba objeví. Ne, on tam nestál. Asi to byla jen další hloupá záchvěj naděje.
Pak sklopila zrak a všimla si, že před dveřmi přece jen někdo stojí. Byl to malý černovlasý chlapec, mohl být tak 4 roky starý. Na tváři měl kamenný výraz, tak neobvyklý u malého dítěte. Kushinu na chvíli napadlo, že má na dítě až příliš smutné oči.
Zevnitř se ozvalo: "To je Itachi, můj syn. Chtěla jsem, aby zůstal v-venku, než to s vámi proberu, ale asi tam nechce čekat sám." Mikotin hlas byl postavený neobvykle vysoko a mírně se třásl. Nervozita z ní přímo sršela.
Kushina tedy pustila chlapce dovnitř. Vešel a začal si tiše prohlížet pokoj. Nevydal ani hlásku, jen všechno pozoroval očima plnýma lačné dětské zvědavosti.
"Chcete čaj?" zeptala se Kushina.
"Ne, děkuji, stejně za chvíli půjdu," zavrtěla rychle hlavou Mikoto. Žmoulala lem své sukně v rukou a měla sklopené oči.
"Tak dobře," pokrčila rameny Kushina. Usedla na židli a pokynula své návštěvě, ať učiní totéž. Mikoto s úlevou dosedla a zdálo se, že se jí poněkud ulevilo.
"Chtěla jsem vás požádat o laskavost," začala opatrně.
"Opravdu? A o jakou?" řekla Kushina, ačkoliv z jejího tónu šlo vycítit, že Mikotinou přítomností není příliš nadšená a o jakou jde laskavost, to že je jí celkem jedno.
"Vy nemusíte docházet do nemocnice jako my ostatní, že?" pokračovala takticky černovláska.
Kushina se hořce usmála. "Já do nemocnice ani nesmím vkročit, natož abych byla povinna vypomáhat jako ostatní v konoze."
"Stejně to nechápu," přiznala Mikoto. "Ano, sice nejste odtud, ale přece jste získala status uprchlíka, ne? Odešla jste ze své vlastní země, abyste zde našla azyl, a oni se k vám chovají takhle nepěkně. Dokonce vám dali dohled."
"To se nedá nic dělat," pokrčila rameny rusovláska. "Nežiju si špatně, mohu se volně pohybovat. Není to zas tak hrozné. On tu stejně věčně není," poznamenala.
Mikoto přikývla. "Poslední dobou tu není nikdo. Všichni jsou tam, na frontě."
Chvíli tiše obě hleděly jinam, ztraceny ve svých myšlenkách.
"Víte, k té laskavosti," protrhla ticho Mikoto. "Můj muž je také pryč a já jsem vždycky brala tady Itachiho s sebou do nemocnice," kývla směrem k chlapci. Kdyby o něm nemluvily, Kushina by úplně zapomněla, že tam byl.
"Ale včera tam přišli noví pacienti… A bylo tam tolik krve… A on… on…" zajíkla se Mikoto. Do tmavých očí jí vyhrkly slzy. Vytáhla z kapsy kapesník a překotně se vysmrkala, aby zakryla svůj pláč. Otřela si oči a snažila se pokračovat: "On to všechno viděl. Panebože, z tolika krve se dělalo špatně i mě…" zakroutila hlavou.
"Od té doby je takový - skoro nemluví a to se předtím pořád smál. Mám dojem, že dostal šok z té krve. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale proboha, vždyť je to ještě malý kluk! Nemůžu ho tam nechat!"
Kushina je mlčky pozorovala. Pak si povzdechla a zeptala se: "Takže co po mě přesně chcete?"
"Fugaku, tedy, můj manžel, si přeje, aby byl Itachi neustále pod dohledem. Má obavy, že by se mu mohlo stát. Ale já to prostě nezvládám…" přiznala tiše černovláska. "Když nemáte nic na práci, nechtěla… byste mi na něj dohlédnout?" zašeptala přiškrceně.
Kushina pohlédla na chlapce. Neměla malé děti ráda - neustále křičely, ječely a dožadovaly se pozornosti. Ale Itachi tiše zkoumal fotky na římse, ani nedutal.
Pokrčila rameny. "Proč ne. Máte pravdu, stejně nemám nic na práci."
Mikoto na tváři vykouzlila úlevný úsměv. "Díky bohu… Tak já vám ho tady nechám, ano?" Její nervozita byla ta tam. Zdálo se, že jí opravdu spadl kámen ze srdce.
Vytáhla ze své tašky balíček. "Tady máte napsáno, co všechno potřebuje, co rád jí a co rád dělá. A když tak rezervní oblečení na převlečení. Kdyby byl nějaký problém, budu v nemocnici… Tak se tam po mě ptejte, kdyby se něco stalo."
Kushinu překvapil bleskový přerod malé chudinky v sebevědomou osobu, která přikazuje, co a jak, ale svou poznámku si nechala pro sebe.
Mikoto už stála ve dveřích, když tu náhle se zastavila. Otočila se a pohlédla rusovlásce do očí. "Kushino-san?" Na tváři jí přeběhl stín strachu.
"Ano?"
"A nikomu to prosím neříkejte… On… Tedy, můj manžel… by se asi hodně zlobil." řekla tiše Mikoto. V očích měla výraz nefalšovaného děsu.
"Nejsem jedna z těch, co drbají na ulici." odpověděla Kushina.
Dveře se za černovláskou zaklaply a za chvíli už nebyli slyšet ani její kroky. Kushina pohlédla na chlapce, který stále sledoval fotky.
"Tak, co budeme dělat?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 myšmamá myšmamá | E-mail | Web | 8. dubna 2010 v 13:53 | Reagovat

:-x

2 myšmamá myšmamá | E-mail | Web | 8. dubna 2010 v 15:55 | Reagovat

..ne, není to žádná urážka proboha, jen jsem toho měla na jazyku tolik, že bych se rozkecala na týden. víš, já s blogem moc pracovat neumím, tohle mi vytvořili kámoši z práce, ten kocour je opravdu můj a ty Pindy, to je můj dětský a dospívající život..nevím, co znaamená to slovo na l..., jak jsi psala..fakt jsem na tohle blbka, závidím, teda v dobrým, dobrý blogy, já to mám jak plakát na nároží, ale bojím se do toho sáhout, abych něco nevyvedla...taky bych tam ctěla dávat fotky a svoje kresby, ale fakt mám z tohoto respekt...no nic, díky za názor a někdy se stav, možná, že v ("archívu" se i zasměješ¨) :-(

3 Leah Leah | Web | 12. dubna 2010 v 19:22 | Reagovat

pěkné... zajímavé... jen tak dál.. děkuji :) tohle téma mam taky ráda :) hodně zdaru s pokračováním (ne, vůbec tě nenutim ;-) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama