Přece jen, vychází tam slunce - 1. díl

10. dubna 2010 v 22:17 | Tenny |  Povídky
Víte, je to jako když se najednou probudíte a uvědomíte si, že vlastně nepíšete pro někoho, ale pro sebe. Když jsem psala první díl Perfektního světa, psala jsem to, protože mě to bavilo. Jenže asi u pátého dílu se to zlomilo - psala jsem proto, že to bavilo ostatní a ne proto, že to bavilo mě. Nebavilo mě psaní samotné, akorát čeneí komentářů o tom, jak hezké to je.
A pak mi přišlo, že nedokážu nic napsat... U každého slova jsem uvažovala, jestli to má logické opodstatnění a jestli se to tam hodí a bude se jim to líbit?

Tenhle příběh jse chtěla napsat už hodně dlouho, ale neměla jsem k tomu odvahu. Ale vězte - jakobych jednoho dne procitla a všechny ty obavy hodila za hlavu.
Tenhle příběh je od srdce. Nezáleží na tom, jestli u něj budou, či nebudou komentáře, chci ho dopsat. Je to totiž moje srdcovka, něco, co toužím napsat už staršlivě dlouho...

Není to narutovská ff, ale fanfiction to je. Neřeknu na co, ale můžu vás ujistit, že i když to neznáte, příběh pochopíte. Pokud to znáte, asi se budete potutelně usmívat...
Přesto, pokud víte, na co ta ff je, nepište mi to do komentářů, nechte si to por sebe, prosím.
Díla neznalý čtenáři si to totiž dle mého užijí ještě víc... ;)

Hapruje mi tam plno historických, časových a kultruních souvislostí. Vím o tom, proto prosím, přehlédnetě tyto nedokonalosti.

Tento příběh věnuji Tince, protože má tak ráda Japonsko. ;)

(a náš příběh se odehrává kde jinde, než tam... )


Londýn, rok 1879
Lodě stojící v přístavu, čekající na vyplutí. Pro někoho znamení odchodu do neznáma, nečekaného. Majestátní obři tiše vyčkávající, až budou naplněny zbožím a nastoupí na cestu skrz světové oceány, brázdíc neklidná a bouřlivá moře, exotické laguny či tiché a klidné zálivy.
Přístav je tím místem, kde se lidé shromažďují a vyrážejí na cesty, které v těch dobách trvali stále ještě dlouhé měsíce plné nepohodlí. Přesto na tom místě panoval čilý ruch - pobíhající námořníci s těžkými bednami, elegantní gentlemani a vznešené dámy se slunečníky, ale také křičící rackové a opilci válející se před smradlavými přístavními putykami.
Jakoby nedotčen tím shonem, před jednou z nejmohutnějších lodí stál malý, černovlasý človíček. Oproti svalnatým mořským vlkům se jevil jako drobeček, ale kdybychom ho postavili vedle pána z Londýnské vyšší společnosti, možná by nám tak maličkým nepřipadal. Vlasy byly sestřihnuté podle nejnovější módy, černé a mastné. Na sobě měl dobře padnoucí oblek nevýrazné béžové barvy a lakované boty. Co ale bylo zvláštní, byly jeho rysy. Oči mandlového tvaru a malý, zploštělý nos, spolu s absencí knírku či jiné ozdoby tváře dokazovaly, že nebyl Angličanem. Byl to jeden ze "žlutých", jak je nazývali Evropané.
Jeho tvář byla spíše zamračená a vypadal sklíčeně. Tiše pozoroval mocného velikána moří, jenž vyčkával, až se opět vydá na dalekou cestu. Loď patřila mezi ty největší, které v přístavu stály, a zdálo se, že je jednou z těch, na jejíž palubě se můžete vydat daleko za horizont, do tajemných exotických zemí.
Muž si zhluboka povzdechl. Poté vyndal z náprsní kapsy hedvábný kapesníček a otřel jím své zpocené čelo. Z úst se mu vydral další povzdech. Chvíli ještě pozoroval loď, ale pak se otočil a s těžkým srdcem odešel.
Pomalu a rozvážně zahnul do široké ulice, zaplněné lidmi. Kolem něj procházeli osoby všelijakých ras a národností a vše zanikalo ve všeobecném šumu. Trhovkyně vykřikovaly výhodné ceny za dosud neprodané ryby z ranní várky a pouliční muzikanti vyhrávali na své polorozbité nástroje, doplněni falešným zpěvem.
Když muž z Východu procházel kolem Kanceláře pro cesty námořní, málem vrazil do baculaté ženušky, šťavnatě nadávající. Prokletí povolávala na šedivého úředníka s malými brejličkami, který se jí snažil poněkud nevybíravě vystrnadit z budovy.
"Vy haranti jedni nevychovaní, takhle se chováte k dámě?" křičela. Jednou rukou mlátila úředníka zdobenou kabelkou a druhou si přidržovala obrovský klobouk, který vypadal, že každou chvíli spadne.
"Madam, vzhledem k nepředvídatelným událostem se opravdu váš spoj musel opozdit, není to vina na naší straně, nýbrž…
"Jaký nepředvídatelný události! Chcete mě akorát zdržet, tak je to! Vyděláváte si na nebohých ženách, které se nemohou bránit! Já vám dám, vy úřednická pakáži!"
V tu chvíli pustila rukou klobouk, aby se do kancelářního zaměstnance pustila i tou druhou a její mohutný klobouk se nevyhnutelně řítil dolů. Zpoza něj vysvitly černé, pevné vlasy, svázané do uzlu.
Muž z Východu překvapivě rychle zareagoval a její ozdobu hlavy zachytil. Nonšalantně ho dámě podal.
"Prosím, madam."
Žena se k němu obrátila a ustala na chvíli ve svém týrání nebohého úředníka. Ten toho bleskurychle využil, zabouchl za sebou dveře, a pokud měl alespoň trochu chytrosti v hlavě, pečlivě zamknul.
Dáma byla již v letech. Před nějakými těmi deseti roky mohla být považována za krásku, ale to vše již odvál čas. Zbyla jen malá postava a velmi světlá pleť. Zajímavé bylo, že i ona žena zjevně patřila ke "žlutým". Přesto měla na sobě šaty, za něž by se nestyděla ani anglická lady.
Pohlédla na muže, jakoby chtěla odhalit i ta nejtitěrnější tajemství a pak k jeho překvapení, se usmála.
"Překvapuje mě, že potkávám krajana v těchto končinách, mladíku," pronesla s úsměvem.
Muž nadzvedl jedno obočí a pevně stiskl rty. "Vy také pocházíte… z Japonska?" zeptal se opatrně. Věděl, že v Londýně žije také početná Čínská komunita a rozhodně netoužil ani začít hovor s nějakou osobou této národnosti.
"Ale jistě. Pravdou je, že jsem právě čekala na odjezd mé lodi zpět k domovině, ale znáte ty zatracené úředníky… Pořád zdržují a zdržují.
A smím-li se zeptat, jaké je vaše ctěné jméno? Přece jen, člověk nepotká krajana každý den. Mně říkají Kamiya Tomomi."
"Higurashi Akeno, těší mě," řekl stále ještě trochu odměřeně muž.
"Ach, takové roztomilé jméno!" rozplývala se žena. Bylo vidět, že v cizině nabrala hodně nových manýrů. Správná Japonka by se ani neodvážila cizího muže oslovit, natožpak komentovat jeho jméno. Správná japonská žena by tiše čekala, až ji manžel zavolá, aby donesla saké. Avšak jak se pan Higurashi rozhlížel, jak chtěl, nikde neviděl manžela této svérázné ženy.
"Také cestujete zpátky do Japonska, Higurashi-san?" vyptávala se dotěrně.
"Uvažoval jsem o tom…" přiznal muž. "Ale pravděpodobně tak neučiním."
"Ach, to je tedy smůla… A nechtěl byste to probrat nad šálkem čaje?"
Slovo dalo slovo a než se pan Higurashi nadál, už spolu seděli v příjemném anglickém čajovém saloně. Mezi stoly zdobené hedvábnými ubrusy, porcelánové hrnky s malými oušky a anglickými ladies probírající nejnovější módu vypadali ti dva poněkud nepatřičně, ale zdálo se, že paní Kamyia si s tím nedělá příliš hlavu.
"Ach, jak mi anglický čaj bude chybět," povzdechla si. Její společník s ní očividně nesouhlasil, neboť pouze líně míchal lžičkou v té tmavé tekutině a příliš se neměl k tomu, aby ten nápoj dal do úst.
"Ale doma je doma, že… Víte, když jsem byla mladá, byla jsem ještě trochu do větru. Hlava v oblacích, plno snů… No, a pak když jsem se vdala, moc šťastná jsem nebyla. Můj muž pořád pil saké a hrál hazard, moc jsme si nerozuměli… A když pak umřel na nějakou prapodivnou nemoc, šla jsem k bratrovi. Vedl dojo v Tokiu… Takový naivní tehdy byl, že prý kenjutsu* je pro ochranu nevinných! Moc dlouho mu to taky nevydrželo…"
Paní Kamyia vyprávěla své životní eskapády a Akeno poslouchal jen na půl ucha. Při jejím vyprávění se už necítil tak starý. I když, starý… Táhlo mu na třicet a on uvažoval o tom, že by se mohl vrátit zpátky do místa, kde se narodil. Jen jediné mu v tom bránilo - a to fakt, že na něj vlastně nikdo nečekal…
Zato ženuška si stále vedla svou. "A jakou roztomilou dcerušku to měl! Škoda, že musela vyrůstat v tak tvrdém prostředí, bez matky. Snažila jsem se jí vychovat, co nejvíc to šlo, ale ona byla taková malá divoženka. Pořád někde lítala a chtěla se taky učit kenjutsu! No věřil byste tomu? Dívka a kenjutsu? Absurdní. Naštěstí jsem to mému bratru rozmluvila. Teď jí bude osmnáct. Věřím, že z ní vyrostlo krásné a milé děvče, jak se na Japonku sluší."
Akeno přikyvoval a myšlenky mu opět letěli jako o závod. Krásné a milé děvče? Představil si usměvavou černovlásku, jak se uklání v nádherně zdobeném kimonu. A uvažoval, jaké by to bylo pěkné mít manželku. Někoho, kdo by na něj vždy čekal, s teplým jídlem a ještě vřelejším úsměvem. Těžce si povzdechl.
"No, jenomže pak mi zamotal hlavu jeden námořní důstojník a já se rozhodla, že odejdu z Japonska… Ach, to byli tenkrát časy a kolik zemí jsme spolu navštívili! Jenomže pak mi utekl s nějakou Francouzskou, no věřil byste tomu?"
Akeno zaregistroval, že jeho společnice příliš často používá spojení, zda by tomu věřil… No, věřil. Když tak pozoroval tu ženu, jak rozhazuje ruce, popisujíc místa, co navštívila, až příliš bolestně si uvědomoval, že jí závidí.
"Vy aspoň máte někoho, kdo tam na vás čeká…" řekl tiše. Paní Kamyia se na něj okamžitě otočila.
"Možná máte pravdu," řekla zamyšleně. "Ale můj bratr už není mezi živými… Kojshijiro zemřel před dvěmi roky, ve válce. Bylo to tolik vzdálené od ideálů, ve které doufal…" povzdechla si.
"Ale moje neteř, Kaoru, ta je živá a zdravá až moc! A jelikož jsem její jediná žijící příbuzná, ctím se povinna ji zaopatřit," zašklebila se.
"Zaopatřit? Vy sama?" podivil se Akeno.
"Nejlepším způsobem, jak zaopatřit mladou dámu, j sehnat jí dobrého manžela, Higurashi-san," odvětila dáma s prospěchářským úsměvem.
"A nechcete mi povědět něco o sobě?"

Tokio**, o měsíc později
Kdosi klepal na bytelnou dřevěnou bránu malého a starého doja stojícího na okraji hlavního města.
"Ano, už jdu!" ozval se příjmený dívčí hlas. Ze dveří vyběhla dívka ve žlutém kimonu, na tváři nakažlivý úsměv. Otevřela a pozdravila poštovního úředníka, který stál za nimi.
"Pošta, slečno! Ze zámoří!"upozornil jí onen starší pán s potutelným úsměvem.
"Ach, děkuji mnohokrát!" usmála se opět dívčina a jala se dopis otvírat. Rychle ho pročetla a její tvář náhle zbělela.
"Ale ne…" vydechla. Rázně zabouchla zvědavému poštákovi dveře před nosem a kvapně vběhla do doja.
"Máme problém!" křičela, zatímco popadala dech. "A hodně velký…"

Kaoru
- krásné a milé dvěče, neteř Kaoru :) Sama jsem to skenovala z mojí vlastní knihy... :D


*kenjustu - šermířství, umění boje s mečem
** Pokud chcete namítat, že se Tokio v minulosti jmenovalo Edo, tak jsem si to vyhledala - ne, v té době už to bylo Tokio.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peťule Peťule | Web | 10. dubna 2010 v 23:45 | Reagovat

Myslím, že je to dost poutavé. =)

2 Tinka Tinka | 11. dubna 2010 v 11:31 | Reagovat

Jé, děkuju :). Patřím mezi ty, kteří nečetli ani neviděli výchozí dílo, ale tvoje předpověď, že se to bude i neznalcům líbit, se v mém případě potvrzuje. Zvlášť odceňuju svérázný přístup paní Kamyii nejen k britským úředníkům. :D
PS: Mimochodem, 1879- to je už po pádu šógunátu?

3 Tenny Tenny | Web | 11. dubna 2010 v 11:47 | Reagovat

[2]: Tak to jsme ráda, že se ti to líbí. :) Myslím, že to pochopíš... A pak si budeš chtít přečíst předlohu. ;)
A ano, to už je po pádu šogunátu, konkrétně 12 rok éry Meiji.

4 anamia-ana anamia-ana | E-mail | Web | 12. dubna 2010 v 4:38 | Reagovat

Tenny:
děkuji za radu,pokusím se jí řídit:)

5 nettiex nettiex | 12. dubna 2010 v 15:55 | Reagovat

...aneb jediný příběh, který má fakt cenu psát, povídka od srdce.
Myslím, že nejlepší je se na ostatní lidi prostě vykašlat. Píšeš to hlavně ty, ne? Jde to z tvého srdce, z tvé hlavy...
A komentáře? Přijdou a zas... no, neodejdou, ale... povídka, jejíž komenty jsou pro tebe cennější než samotný text, fakt není moc košer.

Zaujalo mě to, baví mě to. Chci vědět, jak to s tím starcem v letech (xD), jaká bude Kaoru... prostě mě to zajímá.
Takže, těším se, až sluníčko vyjde podruhé :)

6 Tenny Tenny | Web | 12. dubna 2010 v 17:38 | Reagovat

[5]: Proboha, já zas nejsem takový prospěchář... xD Nepsala jsem povídky jen pro komentáře, ale... No, prostě jsem z toho měla takový pocit.

Jsem ráda, že se líbí. Kaoru... bude nečekaná. Alespoň pro svou milovanou tetu. ;)

7 Tenny Tenny | 12. dubna 2010 v 18:13 | Reagovat

[6]: nemyslela jsem to doslova, ale... snad chápeš xD
(ono, pro línýho člověka jako jsem já je to i celkem nemyslitelný xD)

8 nettiex nettiex | 13. dubna 2010 v 6:51 | Reagovat

o_O
A proč je proboha moje reakce napsaná tvým jménem? :-D  blog.cz mě nikdy nepřestane překvapovat...

9 Tenny Tenny | Web | 13. dubna 2010 v 11:17 | Reagovat

[8]: Hej, ty zlodějko jmen! xD No, mě došlo, že jsem to nepsala já, tak šílená, abych si psala reakci sama na sebe zase nejsem. :D
Neřeš, mě v přezdívce taky občas naskakují podivnosti.

10 nettiex nettiex | 13. dubna 2010 v 15:27 | Reagovat

Ale mně se to stalo poprvé xD Fajn, takové to že se pošle jenom půlka komentáře - fajn, ale ty jména... :D

11 Tall Tall | 18. dubna 2010 v 19:36 | Reagovat

To s blbým odpovídámním se už mě stalo taky. U Aife na blogu.
Tak jsem čekal kdy začneš na svoje nejoblíbenější anime něco psát.
Tetu čeká nemilé překvapení. Co se týče toho prvního, musí tě to bavit psát. Já se u psaní většinou rozčiluju (Co to ty postavy dělaj, takhle to být nemělo!)ale baví mě to. Zato občas nepíšu jednu dvě věty a zase odejdu.
Tak mě teď došlo. V originálu říkají Tokyo nebo Edo? Protože název to změnilo pokud vím v roce 1866. (I když lidé tomu Edo říkali ještě asi docela dlouho)
Nic časově úplně mimo tam nemáš.

12 Tenny Tenny | Web | 18. dubna 2010 v 20:14 | Reagovat

[11]: No, co se týče toho Tokia, sekl ses o dva roky - bylo to v roce 1868. Mám totiž takovou knížku, která mě sice stála 500 korun, ale mám tam hezky přehledně všechna důležitá fakta a data, i když v angličtině. A k tomu plakát A4. xD
V manze je vyloženě napsáno: Náš příběh se odehrává v Tokiu roku...
Ale jak tomu říkají postavy jsem nehledala, tolik volného času zas nemám.

13 Tall Tall | 19. dubna 2010 v 15:29 | Reagovat

jj máš pravdu, moje chyba přepsal jsem se. (Nehledě na to že jsem na to před měsícem dopsal seminárku...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama