Bojím se...

22. června 2010 v 12:00 | Tenny |  Povídky
Jedna starší jednorázovka na Naruta. silně depresivní... Byla nominována do Konožského sborníku FF, prošla až d druhého kola, dál ne. (ani ne proto, že by byla špatná, spíš proto, že většina konožanů hlasovala pro takové ty vtipné blbosti typu 9 a 1/2 důvodu, proč Sasuke není EMO)
Chci ji mít na blogu, proti jí sem dávám... :)


Chci utéct. Někam se schovat, do té nejhlubší díry, kde by mě nikdo nenašel. Skrýt se tam před vším - před světem, přede těmi ostatními, před sebou samou. Chci se schovat před svými problémy, které se bojím řešit a před svými sliby, které jsem nestihla - ne, vlastně nechtěla splnit. Ale ten svět okolo - ten si mě vždycky přivolá zpátky. Je mu jedno, co dělám, je mu jedno, že se bojím. I když se snažím problémům vyhýbat, vždy si mě znovu najdou. Co mám dělat? CO MÁM DĚLAT?

Všude kolem bylo plno sutin. Zvedal se prach a její kašel ji opět vracel do reality. Viděla těla. Lidská těla. Nedýchali. Ti lidé byli mrtvý.

Jsem tu sama. Sama uprostřed všeho. Teď… Už se nemám kam schovat. Všechny úkryty zmizeli a přede mnou stojí jen chladná realita. Bez příkras, bez smíchu. Plná zoufalství. Beznaděje.

Kdo nás zachrání? Ne… Kdo MĚ zachrání? Proč nikdo nechápe, že já to nedokážu? Nedokážu se zachránit sama… Vždy mi říkali: "Ninja musí být odvážný. Musí být ochotný vždy obětovat svůj život za své přátele a za svou vesnici. Za své milované." Ale já… Tu odvahu nemám. Nemá sílu dát život, svůj vlastní život, za životy jiných. Protože pak… Pak bude jen černá tma. Nic. Proč bych vlastně měla? Proč bych měla dávat v sázku to nejcennější, co mám? Já nechci… Bojím se…

Z očí jí začali stékat malé slané kapky. Dopadali na suchou, rozpraskanou zem a ticho bylo přerušované jen jejími vzlyky.

Tolik jsem chybovala. Tolik jsem slibovala a neplnila… Všichni tak poctivě trénovali, ale já ne. Prostě se mi nechtělo. Ale… Já ještě nechci umřít. Nechci odejít!

Zaťala ruce v pěst. Stáli jí tekly slzy, ale ona se začala pomalu pohybovat.

Umím se schovat. Vždycky jsem to udělala. I teď se schovám… Nezáleží mi na tom, co se stane s ostatními. Musím se schovat! Prosím… Bože, nikdy jsem v tebe nevěřila, ale teď mi pomoz!

Dívka se zvedla. Rychle se rozhlédla kolem sebe a rozběhla se k nejbližší hromadě kamenů a dřeva.
Najednou zprudka narazila do vysokého muže, který se náhle objevil před ní.¨
"Kam si myslíš, že jdeš?" řekl posměšně. Jeho hlas byl chladný a krutý, bez jakékoliv známky emocí.
Neodpověděla. Jen se jí rozšířil zorničky. Třásla se po celém těle, neschopná jakéhokoliv pohybu.
Muž ji surově chytil pod krkem. "Chtěla jsi opustit své kámoše, co? Inu, moudré rozhodnutí. Stejně by jim taková zbabělá krysa jako ty nemohla pomoct, hm?"
Začali se jí třást rty. Nevydala ze sebe ani hlásku.
Praštil ji do břicha. "Tak řekni něco, ty děvko!"
Klesla k zemi. Schoulila se do klubíčka, chráníc si rukama břicho. Pak cosi zamumlala.
"Có? Nějak tě neslyším," sklonil se k ní s posměšným gestem surovec.
"Prosím… Nechte mě,"
"Proč jako? Takový jako ty si to nezaslouží," zasmál se hlasitě muž

Proč? Já nechci umřít. Ještě ne… Nejsem odvážná. Nejsem hrdina… Proč to po mě vždycky chtějí? Nikdy jsme nechtěla, aby to dopadlo takhle. Myslela jsem… Myslela jsem,
že
Pořádně do ní kopnul. "Pche… Takový odpad. Ani si nezasloužíš, aby ti někdo pomáhal."
Pak plynulým pohybem vytáhl z rukávu úzký dlouhý nůž. "Vlastně ti tím udělám službu," zašklebil se.

NE! Já nechci… Prosím, ne! Pomozte mi někdo, pomoz-
Já se bojím, mami. Bojím se…

"Kdo to byl?"
"Ale, nějaká kunoichy. Přežila ten výbuch jako jedna z mála."
"Zabil jsi jí?"
"Jo. Myslel jsem, že bych jí snad mohl nechat, ale byla to jenom zbabělá krysa. Kdyby se mi postavila, nechal bych jí žít."
"Ale nenechal. Znám tě na to až moc dobře."
Zasmál se. "Jo, máš pravdu. Ale tvrdit to můžu, ne?"

Všude bylo ticho. Jenom prach se zvedal nad hromadami sutin.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tinka Tinka | 15. července 2010 v 20:51 | Reagovat

Je škoda, že neprošla, je originální a do jisté míry je z ní cítit i trefná kritika ke klasickým shounen hrdinům, kteří se vždycky nakonec zvednou. Ale nic si z toho nedělej, když mohla neexistující povídka dostat jen kvůli první pozici v žebříčku osm hlasů, je snadné si domyslet, že těch, kdo se rozhodovali podle pořadí a exkluzivity názvu, bylo víc a nespravedlivě se tak holt do sborníčku nedostalo dost povídek, co si to místo v něm opravdu zasloužily.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama