Prázdniny začali...

18. června 2010 v 18:47 | Tenny |  Epizody z mého života
Tedy, alespoň pro mě. Známky jsou uzavřené a já si budu příští týden hovět doma, jelikož nemá smysl navštěvovat školní ústav. Co bych tam taky dělala, že jo? Mám pocit, že bych tak akorát čuměla do zdi.
Dneska jsem tam byla, a popravdě, docela mi to vypilo krev. Na schodech jsem potkala jednu ze svých kamarádek - všechno v pohodě, dokonce jsme se dohodli, že mě zítra navštíví.
Když jsem ale přišla do třídy, vidím mé zbylé kamarídky jak sedí v hloučku a hrají Jungle speed (pokud nevíte - taková dost šílená stolní hra). To by mi konec konců nevadilo... Ale když jsem se pokusila zavést rozhovor, všechny kromě Lali mě okázale ignorovali. A jedna mě dokonce okřikla, ať neřvu. (jako ať nekřičim) To mě vážně dožralo. Vzhledem k tomu, že sama sebe skoro neslyším, mám dost dobrý důvod mluvit nahlas, ne? Asi nikdy nejednala s hluchou babičkou - protože všichni lidé, co špatně šlyší, většinou mluví hodně nahlas.
Mám pocit, jako kdybych tam po těch dvou měsících náhle nepatřila... (nebo po třech? Kdo ví...) Když chci zavést s kamarádkama rozhovor, stejně se to vždycky stočí na moje uši. Mám dojem, že si ty uši vypěstovali vlastní ego, či co... Nikdo se mě nezeptá, jestli se cítím dobře a jestli se mám fajn, všichni jenom, jestli už slyším.


Ostatně, už jsem se naučila, že většinou se rozhovor odehrává ve stylu - táta s mámou mluví s doktorem půl hodiny, já koukám do zdi a pak se ptám: Co říkal?" A oni odpoví: "Ále, nic důležitýho." Kdyby to tak bylo jednou, dvakrát... Ale ono je to skoro pořád.
Včera jsme byli v Praze. Jeli jsme autem dvě a půl hodiny, pak se zastavili u babičky na Žižkově na oběd. Potom následovala útrpná cesta tramvají přes celou Prahu, která trvala asi třičtvrtě hodiny. Tramvaj přeplněná, strašné vedro a navíc mě bolela hlava... No, příjemné to zrovna nebylo. Po vystoupení jsme absolvovali výstup k další zastávce a přestoupili jsme na autobus. Vzhledem k mé ušní indispozici se stala událost, která mi byla záhadou. Nejdříve nastoupila menší žena s kočárkem a starším pánem, který byl očividně dědečkem toho mimina. Nasedli a pak běžela k řidiči, kde mu ukazovala dvě peněženky a dost na něj pokřikovala. Já ale stejně neslyšela nic...
Když už jsem myslela, že vyjedeme, řidič se supěním a naštvaným výrazem vyrazil ze dveří, oběhl autobus zvenčí a začal cosi pořvávat na mohutného chlapíka úplně vzadu. Vyhodil ho z autobusu... A vrátil se dopředu. Načeš mladík s výrazem pohodáře šel dopředu, zamával řidiči peněženkou před nosem a zase si šel klidně sednout.
Zírala jsem jako blbec, jeliklož mi to připadalo jak z nějaké černobílé animované grotesky, zvlášť ten brunátný řidič. Ptala jsem se mamky, co se děje, ale ta jen pokrčila rameny.
Ptám se tedy Pražáků - je tento incident v autobusech běžný, nebo to byl náhlý záchvat cholerického řidiče? ( U náš v ČB jsem totiž viděla řidiče vyhodit někoho ven z autobusu asi jen dvakrát a měl k tomu dobrý důvod, jelikož dotyční dělali bordel)

No, vratmě se k naší cestě. Ujeli jsme jednu zastávku a vystoupili před obrovským areálem, který ovšem vypadal ještě starší než naše nemocnice u nás. A taky že byl...
Ačkoliv táta tvrdil, že náš přijme pan primář a okamžitě, já kontrovala, že si určitě počkáme nejmíň hodinu. Kdo měl pravdu? Samozřejmě, že já. Táta holt nečekal v poslednícgh dvou měsících na vyšetření tak často, jako já. (navíc je optimista...)
Přijal nás doktor, o kterém jsem silně pochybovala, že byl primář. Celou dobu tam s rodiči něco řešili, jednou se mě zeptal, jestli mi bzučí v uších, jinak nic. (tudž jsem absolvovala další příjemnou půlhodinku zíráním do zdi) Pak nás poslal domů...
"Co říkal?" ptám se.
"No... Nic,"odpověděl mi otecko.
"Takže mi se plahočíme až do Prahy pro nic? Skvělé." odpověděla jsem sarkasticky.
Náladu mi naštěstí spravil jahodový kornout, který mi máma koupila cestou zpátky, takže vedro už bylo snesitelnější. A u babičky nás čekala její výborná sekaná. A pak jsme jeli domů... Vrátili jsme se v 7 večer, což bylo vzhledem k tomu, že jsme ráno vyjeli ve čtvrt na osm, docela smutné. Jeden den v tahu pro nic... A stav mých uší permanetně mizerný.

Ale teď se cítím fajn. Rozhodla jsem se, že konečně dočtu to FMA,a bych věděla, jak to skončilo. (jsem právě u dílu asi 95) Donutil mě k tomu mangafox, jelikož smazali snad polovinu mých rozečtených mang, včetně Skip Beatu, což mě neuvěřitelně dožralo. (ne, že by za to mohli...)
Bylo mezi nimi i FMA a mě zděsilo, že bych to taky nikdy dočíst nemusela, kdyby to odevšaď smázli, takže jsem si našla jinou stránku a četla...

Bohužel, dnes ráno mi další doktor zakázal být dlouho na počítači. (vlastně mi ho zakázal úplně, ale řeknětě, co má člověk dělat, když se nemůže dívat na televizi a všechny knihy má přečtené - tedy ty, co máme doma)
Naštěstí jsem vyštrchala z máminy knihovny Isabel Allende, spisovatelku, se kterou jsem strávila minulé léto. Její Dcera Štěstěny je vážně úžasná knížka. Našla jsem druhý díl, Sépiový portrét a dala se do čtení... Najednou mi cosi vypadlo z knížky, malý papír. Otočím ho - a zírá na mě Kenshin! Asi jsem tam ten obrázek zastrčila minulý rok, abych nezapomněla, že si tu knížku chci přečíst. :D
To mi vydatně zlepšilo náladu, spolu s pěti lívanci s jahodovou marmeládou a já si teď hovím. :)

Uvažuju, že by to chtělo nový lay. Přece jen, tenhle je tu už od zimy, kdy jsme ti udělali natruc těm pitomým vánočním layoutům, co se všude šířili. Teď bychom mohli dát něco ve stylu Vzpomínka na zimu... :D Ne, dělám si legraci. S Lali jsme už pár návrhů řešili, ale bůhví, kdy se tu něco objeví. No, zkusím na Lali zatlačit, má teď volno, tak by mohla něco sešmoulit.

Hm...

Zdraví vás Tenny, stále ještě hluchá, ale právě teď v dobré náladě. ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cirrat Cirrat | E-mail | 18. června 2010 v 19:52 | Reagovat

Busová scénka - jedno z možných vysvětlení: Jestli jste jeli autobusem číslo tři sta něco (3xx), tam se nastupuje jenom předníma dveřma a musí se ukázat legitka řidičovi nebo u něj koupit lupen. Pokud nastoupil zadníma dveřma, který otevřel řidič pro maminu s kočárkem a ona pak nabonzovala toho kluka, že nastoupil taky prostředkem nebo zadníma, tak možná proto ho šel vyrazit, že si má nastoupit správně... I když normálně by ho měl jenom zavolat k sobě dopředu, aby mu ukázal jízdenku...

2 Tenny Tenny | Web | 18. června 2010 v 20:23 | Reagovat

[1]: Hm... Když nad tím teďka uvažuju, dává to smysl, protože to vážně byl autobus třista něco... No, kdybych normálně slyšela, neptala bych se a nejspíš by mi to došlo samotné... :D

3 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 18. června 2010 v 20:39 | Reagovat

Ty jo, koukám, že mi to už zase neukládá web adresu... :-/

Tak bys na to přišla sama, ale rozhodně by tě ta scénka natolik nezaujala, ne? :-)

Ještě k tomu pláči u Pána prstenů - člověka vždycky ser... ehm, štve to, co nefunguje, zvlášť pokud je to něco, na co je prostě zvyklý. Stačilo mi to před třemi lety při operaci očí a stačí mi to i teď při zmrzačeným lokti (bacha na inlajny, jsou to svině). Prej je to normálka...

4 Vendy Vendy | Web | 19. června 2010 v 12:00 | Reagovat

Ahoj máš moc pěkný blog, můžu tě o něco poprosit? Na svém blogu mám příběh 2 ... chtěla bych abys ho přečetl/a :) a napsala mi do komentářů co si o něm myslíš  za vše předem moc děkuji...službičku když budeš chtít nějak oplatím
Příběh najdeš: http://b-ovsem.blog.cz/1006/pribeh-cislo-2

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama