V zajetí techniky

18. srpna 2010 v 20:26 | Tenny |  Epizody z mého života
Alias další zápisky z deníky dívky, která jak by vypadla z jednoho dílo Doktora House...

Cítíte se někdy v zajetí techniky? Třeba když vás sledují neúprosné kamery, nebo vás vaše GPS naviguje na jakousi lesní cestu, kam byste nešli ani pěšky? Já jsem se tak cítila včera. Asi tak stonásobně.
Ale vemme to raději od začátku...

Na mé odyssee mám občas opravdu pocit, že jsem zajatá nádhernou nymfou Kalypsó a nemůžu odplout. To když pokaždé někde nasbírám novou naději, která se pro mě pomalu stává nedostatečným zbožím, zase se jí nějaký doktor s falešným úsměvem zhatí.
Minulý týden jsem strávila s jednou svojí kamarádkou na chalupě. (ne, nebyla to Lali, ta už tam byla) Naneštěstí tam byl i můj strýc a moje sestřenice, takže jsem si týden "zpříjemnili" 15 kilometrovým výletem a ještě pár dalšíma tůrama... (normálně bych se asi tolik nerozčilovala, ale když berete prášky na rozšíření cév, lézt do kopců není nejlepší nápad)
Ale o tom se vám vypisovat nebudu. Nic moc zajímavé se totiž jinak nestalo.

Zato dneska a včera, to byla jízda... Jeli jsem tátovým služebním autem do Prahy. Včera jsme šli do centra pro výrobu pomůcek pro neslyšící, dneska do Vinohradské nemocnice. A jak to dopadlo? Shrnula bych si to v několika bodech.

Ty dobré postřehy:

- Už můžu telefonovat. A ani nemusím vyndavat mobil z tašky... Takže, volejte mi o sto šest, jsem na přímu! (od 22:00 do 10:00 si vyhrazuji dobu klidu) Dostala jsem totiž pěkně vymakanou věcičku na telefonování...

- Už můžu sledovat televizi bez skrytých titulků i poslouchat konverzaci větší skupiny lidí. Mám ScholaTalk za 40 tisíc. (alias neplacená reklama... :P)

- V pražském metru mě neokradli ani neobtěžovali. Akorát do mě párkrát někdo vrazil.

- V Ikee skvěle vaří. Miluji raky! (a švédské kuličky taky...)

- Taťulda mi koupil dvojku Hetalie a Balzamovače. Obojí je jinačí, než jsem očekávala. (ani v špatném, ani v dobrém slova smyslu, prostě jinačí...)

- V Praze jsme v nemocnici čekali kratší dobu než u nás v Budějovicích.

- Můžu jet na Celkonoží sraz i s handicapem a navíc máme odvoz! Jupí jej!

- Číst Asterion můžete kdekoliv. V metru i v nemocnici. A když proneset perlu typu: "Tati, věděls, že podle zákonů tvárnosti se zlý lidé změní ve skřety?", všichni taktně mlčí.


Ty horší, špatné a naprosto pitomé potřehy:

- Doktoři ví houby. Jenom blábolí, mlží a nejsou si jistí. A je jedno jestli jsou to Pražáči nebo Budějičáci.

- Musím furt brát léky, prej minimálně rok.

- Cesta z Prahy do Budějc je smrtící. Zvlášť když musíte jet přes Strakonice, stavit se u obou babiček a v obchoďáku a mamka vám ani neuvaří večeři.

- Jsem považována za těžce nedoslýchavou.

- Děsně mi hučí v levým uchu.

- Děda furt nakupuje v Lidlu.

- Táta má pořád nutkání držet mě za ruku. A já se ho automaticky chytám.

- Táta není schopnej si zapamatovat jméno, který slyšel před minutou v telefonu, ani když je to tělocvikář v naší škole.

- Jeden z našich oblíbených učitelů umřel. Byl to profesor Cepák, kterého jsme zatím neměli na tělocvik. Ani ho mít nebudeme. Byl to fajn chlap. (tohle píšu až sem, protože mi to řekli před chvílí)

- Píšu čím dál kratší články... Měla bych se stydět.

- Asi propadám depresi. Jdu si přečíst nějakou veselou mangu.


Když jsem tak seděla v tom obchodě firmy Widex, smutně jsem zírala na tu hromadu přístrojů, která mě obklopovala. Když mi dojdou baterky, nebudu slyšet, když se mi povolí šroubek v brýlých, neuvidím. Když polezeš na Mont Blanc, můžeš umřít. A žádný lékařský přístroj ti už nepomůže. (jako panu profesorovi)
Mám přístroj na poslech, na telefonování, speciální budík s vibracemi pod polštář... A mám pocit, že když se vybijou baterky, vybije se i můj život. Protože ten se vybije i lidem, u kterých to nejmíň čekáte...
Jestli existuje ten pitomej bůh, tak se mi tim asi snaží naznačit, aby v něj začala věřit. Ale to já neudělám - bylo by to jen další našeptávání toho zrádného stvoření zvaného naděje. A i když sama říkám, že jsem realistka a ostatní tvrdí, že jsem pesimistka, možná jsem vlastně optimistka. Protože s každým usnutím doufám, že zítra ráno to bude lepší. Možná bude... A i když žiju na baterky, pořád se tý zrádný naděje držím. Přece jen, je to naděje.

Ale v tenhle okamžik na jakkýkoli hlubokomyslný uvažování kašlu. Nevím, jestli chci brečet (protože umřel pan Cepák a protože moje ušní budoucnost je silně nejistá), smát se (protože mám díl Hetalie, pojedu na CKS a půjdu s Lali do kina) a nebo dělat něco jiného.
Asi udělám to třetí. Prostě si přečtu nějakou mangu...

Tak zas někdy, lidičky. A nepropadejte panice... ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hoshi-chama Hoshi-chama | Web | 19. srpna 2010 v 23:12 | Reagovat

Výborně, Tenny :) Tak si zase někdy vyrazíme, že? Aby mi mátinka nemusela volat, jestli nejsi potrhlý pedofil.
To s tím profesorem jsem četla dneska odpoledne. Moc podrobností nepsali, ale vypadá to, že byl dost oblíbenej.
Uch... Nesnášim to, protože -ač nejsem horolezec- ten sport bych někdy v budoucnu chtěla začít dělat.
Užijte si to na CKS, tu Hetalii ti závidím, taky si jí budu muset koupit :)

2 Bianca Bianca | 21. srpna 2010 v 0:08 | Reagovat

Jsem dojata.

3 Tenny Tenny | Web | 21. srpna 2010 v 13:22 | Reagovat

[2]: Ehm... To je myšleno vážně, nebo ironicky? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama