Život není jako bonboniéra

29. srpna 2010 v 18:03 | Tenny |  Epizody z mého života
Znáte ten citát: "Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš." ? Já na něj na různých blozích narážela tak často, až jsem na něj začala být silně alergická. (i když je to pořád lepší než citát: "Narodil ses jako originál, neumírej jako kopie", který se paradoxně dost často nachází na blozích se zkopírovaným obsahem)
Jedna kamarádka mi z mého pohledu poněkud ponižujícím způsobem sdělila, že to je přece "z Forresta Gumpa". (a dodala pohled ve stylu Ty to nevíš? No to je tedy...) Fajn, toho filmu jsem viděla jen kus a mému srdci to nijak nevadí.
A stejně, ten citát je kravina. Víte proč? Protože každá pitomá bonboniéra má na zadním obalu napsáno, jaké druhy čokolády obsahuje a my se tedy klidně můžeme vyhnout kávové příchuti, protože ta má hnědý obal. Je na nás, jestli to risknem, nebo zasvětíme pár sekund života kontrolováním, zda je modrý obal opravdu mléčná čokoláda a ne nugát. Život žádnej návod nemá. A ani zadní obal. A ještě jedna věc - narozdíl od bonboniéry, život rozhodně není sladkej...

Občas toho docela lituju, protože návod, zda po zahnutí vlevo nás čeká sladký bonbón, prázdný obal, nebo hořká příchuť, co nám nechutná, by se vážně hodil. Život by sice nebyl taková sranda, ale zrovna v tomhle okamžiku si říkám, že moc o srandu nestojím.

Vždycky jsem se vysmívala těm holkám, které píší nesmírně "dojemné" články, o tom, jak jsou hloupé/tlusté/nemožné/bez talentu/ nemají chuť žít a kde si cosi. Buď vysmívala, nebo mi nesmírně lezli na nervy. Copak nemaj nic lepšího na práci, než plakat nad svým ubohým životem? Trapné chudinky.
Ale teď jsem se přistihla, že se vlastně taky lituju. Nejen tady, na blogu, ale i ve skutečnosti. A od ostatních očekávám, že mě budou litovat taky. A i když to nedělají, jsem na ně naštvaná. Mám sice lepší důvod, než většina těch slečen, které píšou články o tom, že je někdo nenávidí... (Och, bože, vážně? To jste zjistili brzo! Vždycky se najde někdo, komu polezete na nervy, jen nechápu, proč nad tím dělat divadýlko) Ale stejně. Sebelítost je pitomá věc. A ze mě se v poslední době stává hnusná mrcha.
Vždycky jsem byla sobecká, cynická a líná osoba, která neváhala ohnout pravdu ve svůj prospěch (ale nikdy jsem nelhala proto, abych někomu ublížila, na to si zakládám) a otravovala jsem lidi svými moudry. Ale nějak extra jsem to neřešila a už vůbec jsem kvůli tomu nebrečela. Každý je, jaký je a když si většina lidí myslí, bůhví jak je štědrá, upřímná a milá, ve skutečnosti takový nejsou. Alespoň ne úplně.
Jsem taky pokrytec a klidně to přiznám. I když, víte, kdo jsou ti největší pokrytci? Ty, co tvrdí ve svých profilech a podobně, že nemají rádi "neupřímnost, faleš, pokrytectví, lži a podobně...". Tak fajn, právě jste se zavázali, že mě nebudete mít rádi, do toho! Tohle všechno jsou jen plané fráze, kterými si lidé snaží dodat trochu té "ušlechtilosti". Pch.

Vždycky jsem měla tyhle špatné vlastnosti. Měla jsem ale i nějaké dobré. Jenže teď, když jsem onemocněla, jako by všechny ty špatné vlastnosti získali obrovskou převahu a já se většinu dne potácím mezi mrzutostí, závistí, sebelítostí, naprostým kašláním na všechno, rezignací a hnusným cynismem, který se hodně projevil i v tomhle článku.
Dřív jsem občas pronesla nějakou poznámku, která měla být vtipná, nebo to bylo prostě neuvážené plácuntí a ve výsledku to znělo jako hnusné, cynické a posměšné prohlášení. Nejčastěji to schytala Lali. (což je ovšem asi dáno tím, že s ní ze všech holek trávím nejvíce času a nejvíc jí znám)
Teď jsem se přistihla, že když už promluvím, pokaždé je to buď něco takového, nebo hořké obviňování, lež z lenosti nebo sebelítost. Pěkně mě to štve. Radši proto mlčím, jenže pak zase celou dobu zírám do prázdna a přepadají mě temné myšlenky.
Hrozně mě to štve, protože vždycky když něco takového pronesu, už v té sekundě toho lituju, ale má hrdst mi nedovoluje, abych se omluvila. Ale s tím už asi nic neudělám.
Chovám se hnusně i k lidem, na kterých mi fakt záleží a pak toho strašně lituju. Ach jo...

Všichni lidi mi říkají: "Neutápěj se v depresích, mysli pozitivně, to ti to pomůže překonat!" Jim se to tak říká. Jak se s nima mám smát, když nemám tušení, čemu se smějí? Jak se mám odreagovat hudbou , když jí neslyším? Jak se mám těšit ze života, když mi sám hází hnusný klacky pod nohy?
Kde mám zatraceně brát tu další naději, řekněte? Každý večer, před každou návštevou doktora si říkám, že se to určitě zlepší. Ale když se ráno vzbudím, zjišťuju, že neslyším ani vlastní hlas a všichni doktoři zas a znovu blekotajím že opravdu neví a že se s tím ještě nesetkali a že všechny možnoti jsou možné....
Věřila jsem, že o prázdninách se odreaguji, sluch se mi zlepší a já budu zas v pohodě. Za pár dní se jde do školy a můj sluch je nejhorší za celou tu dobu.

Nenávidím, když musím každému vysvětlovat, že ho opravdu neslyším. Vzdouvá se ve mě krev, když pozoruju, jak se ostatní smějou a já, ačkoli stojím kousek od nich, nemám ani ponětí čemu. Mám pocit, že mě lidi můžou pomlouvat, i když jdu mezi nima. Leze mi na nervy, když mě někdo okřikne ať tolik nekřičím. Zajímalo by mě, co by dělal, on, kdyby měl problémy se slyšení vlastního hlasu.
Snažím se usmívat, ale ve skutečnosti mám pocit, že je všechno úplně v hajzlu. A vždy, když se usměju a nebo pronesu planou větu "věřím, že to bude dobré"´, nenávidím je za tu jejich odpornou naivitu, že bych to mohla myslet upřímně. Ale oni si to vždycky myslí.

Vždycky jsem byla ta veselá a upovídáná, poněkud přechytračelá holka, co ráda pronášela názory, říkala vtípky a zásobovala společnost veselými historkami. Teď je ze mě ta, co sedí v koutku, mlčí a tiše zírá, co dělají ostatní. A závidí jím. Ale narozdíl od těch holek, které to mají v povaze, mě pozvání do kolektivu nepomůže, ale způsobí, že se budu cítit akorát hůř.

Lali mi na paži napsala liháčem slovo "překonat" v japonštině. Já totiž vím, že to překonám. Druhá možnost je totiž skočit z mostu. A to bych neudělala ani v té nejhorší a nejtemnější depresi.
Zítra a pozítří jdu k dalším doktorům a v pátek k léčitelce a já mám další pitomou naději. Kdo ví, třeba se vyplní... Jsem sice odporná, hnusá a prospěchářská mrcha bez talentu, ale já na to všechno kašlu. Pořád jsem lepší, než ty holky, které si o si sobě myslí, bůhví jak nejsou to, či ono. Protože ono to má smysl. I když křičím do světa, jak jsem to vzdala, jsem v depresích a tak dál, stále si dovoluji věřit ve tu takzvanou zatracenou naději, která je tu vždycky. Drží se jako klíště a nechce mě pustit. Nepouštěj mě, zlato, nepouštěj mě... Protože já na tu mléčnou čokoládu narazím, i kdyby byla třeba v růžovým obalu!

Zdraví vás Tenny. A jde si přečíst nějakou mangu...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shainy Shainy | Web | 29. srpna 2010 v 18:22 | Reagovat

Zajimavý článek :) Taky jsem měla deprese,a jak jsem se z toho dostala? Dělala jsem to co mně potěší, u mně to je sledování anime,grafika,kreslení atd.Tak jsem se zbavila i některých fobií. Je pravda,že na mně hodně lidí tlačilo,ale já jsem je neposlouchala a dělala jsem to podle sebe. Dnes si uvědomuji,že to je chyba :D ale pomohlo to to je hlavní :-) . Citát ,,Život je jako bomboniéra,nikdy nevíš co ochutnáš." Si myslím,že je pravdivý. Ano, když se koukneme dozadu tak máme návod,ale nikdy se jim nemůžeme být jistí.Protože každým máme jiné chutě,každému chutná něco jiného. Život nemusí být pořád sladký,ale existují chvíle,kdy je sladký. Nechci tvůj názor vyvracet,ale jen sem ti chtěla ukázat jiný názor ;-)  :-)

2 matanov matanov | Web | 29. srpna 2010 v 18:40 | Reagovat

Život není jako bonboniéra, protože i kdyby vzadu nebylo složení, tak bonbon si člověk může vybrat, ale v životě si leccos zvolit nemůžeme.
V anketě jsem dala možnost "znám lepší citát", aniž bych při tom měla na mysli něco určitého, spíš jen takovou ideu, jako že život je plavba po moři bez mapy, kompasu a znalosti hvězd. Pak jsem si vzpomněla na "Pokoj s vyhlídkou", který jsem četla v angličtině, a tam psali něco, jakože život je veřejné vystoupení na housle, během něhož se teprve učíme na nástroj hrát :)
Neříkám, že všechno bude skvělý a úžasný, ale vždycky může být ještě hůř...

3 Tenny Tenny | Web | 29. srpna 2010 v 19:17 | Reagovat

[1]: No, ale já trpím depresí z jiných důvodů než ty a sledování anime mi obávám se moc nepomůže. Nevím, proč si je měla ty, já je mám proto, že přestávám slyšet, ne proto, že by bych měla nějaké citové problémy/antisociální chování nebo já nevím co. Ono zkus sledovat anime vypnutým zvukem, rozhodně to není taková zábava. A držím se myšlenky, že pravdivý není. Protože, jak řekla matanov - v bonboniéře si můžeš vždycky vybrat, v životě ne. A ten návod je záruka - když nejím marcipán, prostě si ho nevezmu.
Ehm... Ta poslední věta je divná, zavání přílišnou touhou "zavděčit se". Buď si za svým názorem stojíš, nebo ne, nic mezi tím není.
Ale stejně, díky.

[2]: Pravda, tos vystihla skvěle.
Ten citát je fajn - já se ovšem držím tohohle citátu: Tu opravdovost života stejně žádný citát vystihnout nedokáže."
A je fakt, že vždycky může být hůř, to vím... Sama to holkám říkám, když si stěžují na učitele.
Díky. :)

4 nihil-sub-sole-novi nihil-sub-sole-novi | Web | 29. srpna 2010 v 19:43 | Reagovat

ono všetky citáty sú až príliš pravdivé, premúdrené a tak celkom skutočnosť nevystihujú...

inak, na to, že máš problémy so sluchom, sa držíš aj tak viac než dobre, mám kamaráta, ktorý bol na tom rovnako a takmer sa zabil...

5 nettiex nettiex | 31. srpna 2010 v 13:37 | Reagovat

Taky znám lepší citát - life is like a boat. Vlastně je to z písničky, ale to je fuk. Pak se tam zpívají takový kecy o větru a jak nás provede dalším dnem, když nevíme kudy dál. Jo jasně, ale já radši končím u tý lodě, protože mi to přijde výstižnější. Kdepak vítr, to tak...

Celkem tě chápu. Nemám sice problémy zdravotní, ale z jinýho soudku - ale taky stojej za to. Kolikrát jsem - hlavně za poslední dny, měla chuť seřvat všechny ty idioty, co si věčně stěžují na nějaký kraviny (Bože, matinka mě nepustí tam a tam! A on mě nesnáší! Bóže, tohle je táááák tragický! A co teprve školááá!) Dokáže mě to až neuvěřitelně vytočit. Co ty dívenky kur*a vědí o problémech?! Vážně jsem ráda, že trávím momentálně čas zavřená doma, jinak by se moje pověst flegmatické tiché... hodně tiché dívenky změnila na cynickou choleričku, která vyletí nad sebemenší blbostí. Mno, co.

Víš, on je takový asi každý, kdo nežije pohodový růžovoučký život bez větších problémů. Málokdo to přizná, ale... buďme upřímní - kdo je bez lží, pokrytectví, dokonale upřímný? Ha, nikdo. Lidi nesnášej, když se k nim lidi tak chovaj - lžou atd... ale že jsou sami takoví - no a, dělá to přece každý! Jednou, dvakrát... Hm, tohle je ale to pravé pokrytectví, ne?

A k tý bonboniéře... je fakt, že se tady dá donekonečna slovíčkařit - řeči s návodem, tím, že občas to sice hořký bude, ale jindy zas parádně sladký, blablabla. Koho to zajímá. Faktem ale je, že bez jakýchkoli metafor je prostě život... životem. Jaký? Jak kdy. Slova ho popsat nemůžou - každý totiž žijeme úplně jiný.
Osobně mi momentálně přijde, že řečičky o tom, jak je vždycky za každým černým mráčkem světýlko... jsou vlastně dobré k čemu? Leda tak lidem, kteří nevědí co napsat, tak rozpačitě fláknou první povzbudivou větu, co je napadne.

Já dneska povzbudivá být neumím. Gomen.

6 "Já jsem tady Vzduch!" "Já jsem tady Vzduch!" | Web | 1. září 2010 v 18:54 | Reagovat

Tak zaprvé. Život je sice jako bonboniéra, ale nikoliv proto, že bys nevěděla, kdy co ochutnáš nebo ne. Život je jako bonboniéra, páč nikdy nevíš, kdo ti ji sežere! :P (citát upraven mnou...chmáááá! :D)
Zadruhé. Foresta Gumpa jsem nikdy neviděla. A taky mě to nijak nemrzí...
Zatřetí. Také odsuzuju sebelítost, ale lituju se docela často a to i kvůli větším kravinám než kde kdo! (a určitě k tomu mám tisíckrát míň důvodů než ty!)
Začtvrté. Páni, ty máš rovna rejpavou...ale rejpeš i sama do sebe! A to se nestává...!
No a nakonec...zapáté. Nebudu ti psát ať neztrácíš hlavu, neutápíš se v depresích atp. Vím moc dobře, že tyhle řečičky nepomáhají. Snad jen řeknu, že ti přeji, aby se tě ta naděje dál držela, dokud na tu mléčnou čokoládu skutenčně nenarazíš...!
PS: Predstava tebe jak někde sedíš v koutku a mlčíš je pro mě tak neskutečná, že si nedovedu představit, jak u toho musíš trpět!

7 Kulíšek Kulíšek | 25. září 2010 v 21:34 | Reagovat

Život je možná tak jako boboniéra pro slepce, ten si zadní stranu těžko přečte a braylovo písmo se tu myslim nevede. Přemejšlela jsem, co bych dělala na tvém místě. Musím napsat, že si statečná a věřim, že ti to vydrží. Asi zrovna neoplývám optimismem když píšu, že je třeba i počítat s možností, že se to nezlepší. Mohla bys se, ale začít třeba učit znakovou řeč. Poprosit kamarádku ať jde do toho s tebou, ve chvíli kdy si s ní budeš znakovat, se v tvé roli nachvilku taktrochu ocitnou ti druzí  :-). A když se to zlepší, může se ti znakovka hodit, seznámit se třeba s neslyšícími a budeš jim víc rozumět než jiní, protože víš jaké to je. Budu ti držet palce. Ty to zvládneš ;-) .

8 tomodachi tomodachi | 26. září 2010 v 12:30 | Reagovat

[7]: Díky. :) Já chodím na kurzy odezírání, takže se snažím. Zatím ještě neslyším tak mizerně, abych musela používat znakovou řeč, ale taky bych se jí chtěla naučit.

9 Tay Tay | 8. října 2010 v 21:52 | Reagovat

Tak tenhle citát může takhle blbě rozebrat snad jen člověk se sníženou inteligencí. Co tím myslím ?  Viděla jsi tu bonboniéru, která je ve filmu zmiňována, víš do které doby ji zařadit a víš jestli v té době bylo vzádu rozepsáno jaké jsou tam bonbony. Jak tento citát, tak celý film má ohromnou hloubku a je mi líto lidí, kteří ho nepochopili a asi nikdy nepochopí. Nebudu tě tu litovat, protože spousta lidí, kteří jsou na tom hůř by mohla závidět tobě. Tak se koukej sebrat a ne se litovat

10 Tenny Tenny | Web | 8. října 2010 v 23:41 | Reagovat

[9]: Ano, přiznávám, ten film jsem neviděla. A možná proto mi ten citát přijde jako hloupost. Ale to ještě neznamená, že mám sníženou inteligenci. Prostě jsem si dovolila udělat na věc vlastní názor a věř mi, tenhle článek se Forresta Gumpa vůbec netýká. Týká se jenom toho citátu a hodně lidí tenhle citát používá, aniž by film viděla. A i o tom citátu se mluví jenom v prvním odstavci.
Nemusíš mě litovat. Já tě nenutím. Hodně lidí je na tom hůř než já, protože já jenom přišla o sluch během několika měsíců a nikdo netuší proč ani co by mi pomohlo, že. Ano, ta poslední věta byla ironie. Jasně, že vím, že jsou na tom lidi, co jsou na tom hůř než já. Třeba přisli o rodinu, nebo nevidí, nebo tak něco...
Ale vážně bych chtěla potkal člověka, který by mi záviděl, vážně. Protože ti, co neslyší od narození si ani nedovedou představit, jaká je to bolest tu možnost slyšet ztratit. Skoro mi to od tebe zní, jako by sis myslela, že si na tom hůř... O čemž tedy upřímně pochybuju.
Nepotřebuju, aby si mě litovala. Litujou mě jiný. A nechci tvrdit, že o to stojím , protože ten článek už je aspoň měsíc, dva starej. Ale vážně bych ocenila, kdybys mě nepoučovala o tom, že se mám sebrat a jít dál, když nemáš ani ponětí, čím procházím. A až se budeš příšte koukat na ten film, pusť si ho bez zvuku i bez titulků a pak se zkus zamyslet, proč sem tenhle článek napsala. Možná tě to napadne. Jestli ne, nebudu s tou sníženou inteligencí jediná.

P.S. - Je zajímavé, že mě vlastně lituješ proto, že jsem nepochopila ten citát. To mě celkem pobavilo.

11 Tay Tay | 9. října 2010 v 7:07 | Reagovat

Co se týká těch lidí co by ti závidělo: Např člověk který už 10let leží na postely a lidé okolo ho musí přebalovat převlékat mýt, Nemůže už ani mluvit v podstatě jen hýbe očima. A říkám na rovinu, nepřeju ti abys ho potkala. Také jsem se setkal s člověkem bez končetin a víš co on dělá ? Pořádá školení a semináře pro normální lidi o tom jak komunikovat s lidmi a mít chuť do života. Možná netuším jak ti je, ale možná to tuším víc než  si myslíš.

PS: Lidé často svádějí svá neštěstí na vnější události.

Naše životy však ovlivňuje především význam, který jednotlivým událostem přikládáme.

Zamysli se nad tím, třeba ti to pomůže a měj se hezky. Tay

12 Tenny Tenny | Web | 9. října 2010 v 15:46 | Reagovat

[11]: Jasně, jsou lidi, co jsou na tom mnohem hůř. To vím a psala jsem to i v předchozím komentáři.
Já taky potkala lidi, co se i přes handicap zařadili do normálního života. Jenomže potíž je v tom, že on ty semináře pořádá teď. V ten okamžik, kdy o ty končetiny přišel - opravdu si myslíš, že se nelitoval, nebrečel, nenadával na celej svět? Opravdu si myslíš, že se okamžitě sebral a šel dál? Vyrovnat se s velkou změnou trvá dost dlouho a on se s ní už srovnat stihnul. Já sluch ztratila teprve nedávno. Navíc je mi šestnáct, nejsem dospělá. Není to tak, jako že bych přestala slyšet před dvěma rokama, bylo to před prázdninama. A každým dnem se to zhoršuje...

A upřímně - ty si myslíš, že víš, jak mi je, ale nevíš. Nemůžeš. I kdyby ti o tom vyprávělo plno lidí, i kdybys viděl, jak se to děje někomu ve tvé rodině nebo kamarádovi... Dokud to nezažiješ, nemůžeš ani tušit, co doopravdy cítím. Tohle prostě musíš zažít, abys mohl tvrdit, že něco takového víš.

To ps mám chápat jak? Jako že tvrdím, že je to vina něčeho/někoho a ve skutečnosti moje? Možná kdyby se to stalo v autonehodě nebo tak. Ale když ze dne na den ztratíš sluch... Být hluchá je něco jiného než přijít o nohy, věř mi. Mohla bych vinit tak akorát Boha, jenomže na něj nevěřím. Tohle není ničí vina. To je prostě jenom děsně pitomá náhoda. Nebo genetika.

Jediný člověk, který mě z toho může dostat, jsem já sama. A pokud mi napíšeš, že existují lidé, kteří to překonali... Věř mi, to není pomoc. To je konstatování faktu, který už dávno znám.
Ale ono je těžké nepřikládat svému postižení velký význam, když už nic nebude jako dřív. Jenže to může prostě pochopit jenom ten, co to zažil. A proto mi taky vadí, když mě poučuje někdo, kdo to nezažil, zato zná lidi, co to překonali. Protože ten si jenom myslí, že o tom ví spousty věcí.

13 ZilliamAtoft ZilliamAtoft | E-mail | Sobota v 22:18 | Reagovat

cialis 3.99
http://cialis.withoutdoctorprescriptions.com - cialis without a doctor's prescription
  cialis doses content
<a href="http://cialis.withoutdoctorprescriptions.com">cialis without a doctor prescription usa
</a> - cialis 20mg pills search
buying cialis uk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama