V perfektním světě - 7. část

13. září 2010 v 19:40 | Tenny |  V perfektním světě
Přináším vám 7. díl mé Naruto Fanfiction, kterou jsem začala psát před 2 roky. včera jsem se rozhodla, že ji konečně dopíšu... (brzo, že? :D)
Předchozí díly najdete buď na konoha.cz, nebo na našem starém blogu.
Doufám, že se bude líbit... :)

Poznámky:
Jo, jo... Pokud jsi na tuhle povídku někdo pamatuje (kromě IceSun a těch pár lidí, kterýma s ní otravuju), tak si asi pogratuluju. Poslední díl jsem zveřejnila přesně před 457 dny. Dlouhá psací doba, není-liž pravda? Ale ve skutečnosti jsem to napsala asi za dvě a půl hodiny včera před půlnocí.
Tuhle povídku napsala 14letá holka a mě je teď 16. Ta povídka zobrazuje mé dětské sny, naivní romantiku a prostě všechno, co jsem si kdysi s povídkami spojovala. Přesto jí dopisuji - protože si to zalouží.
Tenhle díl, jak řekl Tall, který mi pomohl s konečnou úpravou povídky, je šedý. Některé témata se opakují a žádné veledílo to není. Ale příběh pokračuje... a to je hlavní.
Budu ráda, když se bude líbit. :)
Věnuji ho IceSun685, kvůli které jsem ho napsala.

Část 7. - Jako malá holka


Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být?
Zase jsem se proplétala skrz keře. Ostré větve mě šlehaly do tváře. Všude okolo stromy. Vrhali zvláštní, temné stíny, ze kterých jsem měla husí kůži. Náhle kdosi vykřiknul.
Zaváhala jsem. Mám se otočit, nebo raději běžet co nejdál? Pak jsem si ale uvědomila, že nejsem na hranicích, ale jen kousek od Konohy a žádné nebezpečí by mi hrozit nemělo. Hrůza. Z těch lesů už mám paranoiu.
Zastavila jsem a snažila se popadnout dech. Pak jsem zvedla hlavu a uviděla, kdo na mě volal. Žádné překvapení - byla to Sayu, snad jediný člověk, který mi tady v Konoze rozuměl.
"Proč si utekla?" vyhrkla na mě a trochu se mračila.
"To je snad jasný, ne? Nesnáším ho. Nehodlám s ním mluvit, natož pak s ním něco řešit." odfrkla jsem naštvaně a chystala se pokračovat v cestě.
Sayu mě probodla pohledem a odvětila: "Takže nejlepší řešení bylo utéct jako nějaká malá holka, jo? Hele, snažím se ti pomoct. Když na něj budeš křičet a utíkat před ním, nic se nevyřeší. Musíš si s ním promluvit tváří v tvář. Proto jsem tě vzala na to cvičiště."
Hm, že bych se pletla? Ani ona mi nerozuměla. Možná jsem se mýlila. Možná byla stejná, jako všichni ostatní. Nic není perfektní, že? A náš svět už vůbec ne.
"Ten chlap," pohodila jsem směrem k travnatému plácku, ze kterého jsem uprchla, "je násilník a ignorant. A navíc je úplně neschopnej. Viděla si, jak spadl z toho stromu? A ještě ke všemu sukničkář! A lhář!"
Sayu si povzdechla a pak mě chytla za ruku. "Tohle je na dýl. Pojďme někam jinam, bůhví, kdo nás může poslouchat."
Pokrčila jsem rameny a nechala se táhnout. Cesta byla široká a šlo se celkem pohodlně, tudíž jsme se nemuseli uchýlit k oblíbenému ninjovskému poskakování po stromech. Bylo to sice rychlejší, ale mnohem únavnější.
Hlavou mi vířily černé myšlenky. Byl to pěkně špatný nápad, jít po tom rozhovoru s Hokagem za Sayu. Byla jsem úplně na dně a potřebovala jsem s někým mluvit. A pak jsem si vzpomněla na ni - na dívku, která mi tenkrát zachránila život. Celá ta věc byla vlastně jedna obrovská ironie. Měla jsem si vzít člověka, který mě málem zabil… Jako ty hloupé laciné romány, které mají na obálce chlapíka bez košile s lascivním úsměvem a skvějí se nápisem "Tajemný shinobi" nebo "Láska ze skryté vesnice". Hlavní hrdinka totiž tomu idiotskému hlavnímu hrdinovi vždycky propadla a on se pak ukázal jako charakterní muž, přestože na začátku ho ona dívka chtěla zabít. Má matka tyhle romány přímo milovala…
A Sayu, nejspíše s dobrým úmyslem navrhla, abychom Minata špehovali a já se mohla přesvědčit, že to není zas tak špatný člověk, jak jsem věřila. Jenomže to mělo opačný efekt. Byl to ještě horší chlap, než jsem si myslela.
Kde jsou vlastně ty moje sny, který jsem kdysi měla? Sny o tom dokonalém světě? Světě, kde mě moje matka milovala, otec byl pořád naživu a sestra mohla žít, tak jak toužila. A já nebyla řadová kunoichi, ale opravdová dcera pána Uzu no Kuni, která měla jsem tolik nápadníků, že jsem je nedovedla na prstech spočítat. Svět, ve kterým nebyla žádná hloupá válka a neumíraly děti.
Ale ten sen se už rozplynul. Nejdřív jsem plakala. Pak jsem křičela a vztekala se. Pak jsem obviňovala bohy za svoje neštěstí. A pak už jsem jen rezignovaně hleděla do prázdna a doufala, že se realita tomu světu alespoň trochu přiblíží. Tomu perfektnímu světu bez kazu… jaký by měl být. Ale není.
"Kushino?" Sayu mě zamávala rukou před očima a tvářila se ustaraně.
"J-jo?"
"Už jsme tady." Stály jsme před malým domkem na kraji konohy. Byl starý, ale hezky udržovaný. V malé předzahrádce kvetlo několik trvalek a na parapetu byly květináče s muškáty.
"Tady bydlím," pokračovala Sayu. "Není to sice nic moc, ale máma říká, že je to lepší, než některý domy v centru. Dává si hodně záležet s těma kytkama, je to její vášeň."
"A je tvoje máma doma?" zeptala jsem se opatrně. Pokud je alespoň trochu povahově podobná té mojí, rozhodně by nebyl nejlepší nápad před ní rozebírat tuhle hloupou aféru, která mi tak ničila život.
Sayu zavrtěla hlavou. "Ne, v pondělí jela za svojí sestrou do sousední vesnice. Strýce zranili ve válce a máma jí chtěla pomoct. A táta… Ten… No, prostě tu není."
"Tak dobře," přikývla jsem. Za chvíli už jsme seděli v kuchyni u stolu. Sayu uvařila čaj. Vypadala, že je pevně rozhodnutá mě nějak přesvědčit změnit můj názor.
"Takže, Kushino… Hele, já chápu, že je to pro tebe těžké. Ztratila si sestru, tvoje máma je v nemocnici a ty se máš oženit s někým, kdo ti ublížil. Ale Minato není zas tak špatný člověk… Nechci tvrdit, že ho nějak dobře znám, ale-!"
Odfrkla jsem si. "To, co jsem viděla dneska a ten den, mi úplně stačí. Nehodlám s ním mít nic společného."
"Ale no tak, Kushino… Podívej, všechny holky ho zbožňují. Je chytrý, dobrý ninja, hodně se usmívá a to ani nemluvím o vzhledu. Navíc se říká, že má šanci být dalším Hokagem."
"Tak?" nadzvedla jsem obočí. Jako by mi záleželo na tom, co se říká. "A ty by ses starala o charakter někoho, kdo se tě snažil zabít?"
"Kushino. To bylo ve válce. Slyšíš? Ve V-Á-L-C-E! Mohl to být on anebo kdokoli jiný! A navíc, jsi naživu a - !"
"Jo, " přerušila jsem jí zlostně, "protože si tam byla ty! Jinak už by ze mě dávno byla chladná mrtvola pod drnem!"
"Ale on tě nechtěl zabít!" Sayu také zvýšila hlas. "Kdyby chtěl, mohl tě na místě probodnout a to už bych tě ani zachránit nemohla!"
"Chvilkové zaváhání, toť vše," odsekla jsem. Copak to nechápe? Má přece pěkně vysoké čelo, tak by měla mít velký mozek! Já prostě… Prostě… prostě to nechci udělat!
Sayu prohodila rukama v gestu, jako by to vzdávala a pak zavrtěl hlavou. "Tohle nemá cenu," vydechla. "Podívej, Kushino, jestli si nechceš vzít Minata, prostě jdi za Hokagem a řekni mu, že si ho nechceš vzít a on ti navrhne někoho jiného. Když budeš chtít to řešit, ono se to vyřeší! Ty tady furt křičíš ne, ne, já nechci, jak nějaká malá holka, ale jinou variantu nenavrhneš!"
Chvíli jsem na ní zírala. Někoho jiného? Vzít si někoho jiného?
"Copak to nechápeš?" vybuchla jsem konečně vzteky. Sayu na židli téměř nadskočila. "Já si nechci vzít vůbec nikoho! Vůbec! Já chci být volná, svobodná! Chci si dělat, co chci, kdy chci a jak chci! Všichni mě pořád nutíte: Udělej tohle, Kushino, udělej tamto! Ale já se chci rozhodovat sama!"
Sayu mě mlčky pozorovala. Pak zašeptala. "Ale Kushino… ty jsi kunoichi."
"A co to s tím má společného?!" vykřikla jsem.
"Přece…" Pak náhle zavrtěla hlavou. "Podívej, Kushino. Ty něco chceš, ale neděláš nic proto, aby se ti to splnilo! Pořád jenom utíkáš, hledáš výmluvy, křičíš! Tvrdíš, jak si na tom špatně! Myslíš, že on se špatně necítí? A já, že se necítím špatně? Že si jedinej chudáček na týhle zatracený planetě? Chováš se jak malá holka! Nevíš, co doopravdy chceš a schováváš se za prázdnejma slovama jako svoboda! Kdo kdy slyšel, že je shinobi svobodnej?! Jsi tak neuvěřitelně naivní!"
Chtěla jsem jí odpovědět. Křičet, co o tom ona ví. Křičet, jak je můj život skaženej. Křičet, jak moc se liší od toho perfektního světa, ve který jsem doufala. Ale neudělala jsem to. Protože nejsem malá holka.
Tiše jsem řekla: "Myslela jsem, že jsi jediná, kdo mi rozumí. Asi jsem se spletla."
Zvedla jsem se od stolu, vyběhla ven z kuchyně a pořádně práskla dveřmi. Cítila jsem, jak mi po očích stékají slzy…
Kam teď? Bezradně jsem se rozhlížela po té části konohy, kterou jsem vůbec neznala. Ale i kdyby, co na tom záleželo? Kam jsem mohla jít? Nikam. Neměla jsem tu nikoho. Neměla jsem nikoho, kdo by mě miloval, nikoho, kdo by mi opravdu rozuměl. Všichni byli jen odporní kariéristi, kterým záleželo jen na nich. Můj zrak padl na pouliční lampu, na které byli ukazatele. Kancelář hokage, Policejní ústředna, Hlavní brána, nemocnice…
Nemocnice. Tam ležela moje matka. Nikdy jsem s ní neměla příliš dobré vztahy. Ale krev není voda. Ona bude nejspíš to poslední, co mi tu zůstalo. Vydala jsem se tedy směrem, kam značka ukazovala.
***
Moje matka ležela na nemocničním lůžku. Spala a já mohla sledovat, jak se její hruď zvedala a zase klesala. Vypadala tak klidně. Rusé vlasy, stejné, jako na mojí hlavě, byly rozcuchané a měla na sobě nemocniční pyžamo. Přesto jsem mohla sledovat stopy dávné krásy, kterou kdysi oplývala. A kterou, jak jsem věřila, okouzlila mého otce.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na bláznivý plán mé matky zrušit svatbu, jakmile získají vzácný svitek. Ale věděla jsem, že pro mě to neudělá. Yume byla její všechno. Já byla jen vedlejším hráčem. Ale teď měla jenom mě a bude muset hrát s těmi figurkami, které má.
Řasy se zamžikaly. Pomalu otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než na mě zaostřila, ale pak se usmála.
"Kushino…"
"Mami," hlesla jsem.
"Promiň, že jsme na tebe předtím křičela, drahoušku. Ta ztráta tvé setry mě tolik zasáhla…" vydechla.
"To je v pořádku, mami. Jsem ráda, že už jsi vzhůru."
Možná jsme se pletla. Ostatně, dnes se ukázalo, že se mýlím celkem často. Mámě na mně přece jen záleželo.
"Mami… Já, jenom jsem ti chtěla říct, že se vdávat nechci. Chci být svobodná jako pták. Žít svůj vlastní život."
Pohlédla na mě. "Ale zlatíčko… ty jsi kunoichi. Navíc dcera vládkyně Uzu no Kuni."
"Ano, to jsem. A chci být svobodná." zašeptala jsem.
Má matka se zamračila. "Jsi kunoichi. Kunoichi nejsou svobodné. Kunoichi dělají to, co jim nařídí."
"Ale mami…" namítla jsem.
"Kushino. Tak ty chceš být svobodná, ano? Ale proč ne, klidně… Víš, jak se říká svobodným ninjům? Uprchlíci. Zrádci. A zabíjí se na potkání."
Mlčela jsem. Netušila jsem, co na to říct.
"Musíš být zodpovědná, zlato. Jsi moje dcera."
"Ale mami… já chci být šťastná."
"Budeš šťastná. Vezmeš si respektovaného ninju z Konohy, nejmocnější skryté vesnice a zachráníš nás."
"To nebudu šťastná já, ale ty! Já nechci skončit s někým, kdo mě chtěl zabít! Já chci svůj život! Život, ve kterém se nemusíš ohlížet na ostatní."
Má matka si odfrkla. " Tak prosím. Buď jako malá holka, nezodpovědná, která si dělá, co chce. Nech je všechny umřít."
"Koho?" vyděsila jsem se.
"Přece náš lid. Když se nevdáš, válka neskončí a oni všichni umřou! Budou trpět… Rozsekají je na kousíčky, rozcupují. Nebudou šetřit ani ženy, ani děti. Zabijí je všechny. Jenom proto, že ty chceš být svobodná! Jsi tak naivní, Kushino. Opravdu si myslíš, že tvoje rozhodnutí nebudou mít dopad v reálném světě? Opravdu si myslíš, že můžeš žít v nějaké dokonalé bublině, kde když se rozhodneš špatně, nic se nestane? Musíš být zodpovědná za své vlastní činy. A čelit jejich dopadům."
"Já…"
"Jsi kunoichi. Musíš udělat to, co je třeba. Musíš poslouchat rozkazy. Jinak umřeš buď ty - anebo někdo jiný."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tinka Tinka | 14. září 2010 v 16:42 | Reagovat

Poněkud rychlý obrat v dosud poměrně uvolněné a lehce humorně laděné povídce, nyní psychologicky a místy dramaticky napjaté scény jako by odrážely neveselé duševní rozpoložení spisovatelky. Je to plnohodnotné pokračovaní příběhu, jen ten humor mi tam trochu chybí...

2 Tenny Tenny | Web | 14. září 2010 v 16:44 | Reagovat

[1]: To bych neřekla. Části s Kushinou jsou vždy depresivní, naopak části s Minatem jsou vtipné. :)

3 Tinka Tinka | 14. září 2010 v 18:19 | Reagovat

[2]: To jo, ale měla jsem pocit, že tohle bylo depresivnější než obvykle :D Fajn, už mlčím. Jako bych nic neřekla než samou chválu :-x :-D

4 Áťa Áťa | Web | 25. září 2010 v 14:24 | Reagovat

Heh, náhoda... :D :D
Černoši s Eiffelovkama mě pak už neskutečně štvali, protože jich bylo hodně a byli prostě všude.. :-? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama