Největší ničitel přátelství

8. listopadu 2010 v 22:08 | Tenny |  Názory, úvahy a téma týdne
Co je největší ničitel přátelství? Většina lidí by asi řekla kluci. Pokud tedy mluvíte o tom dívčím přátelství. Jeden den BFF (best friends forever, pokud jste jako já tenhle termín ještě donedávna neznali), se vším se svěřujeme, jedna duše, jedno tělo... Zítra se objeví hezký kluk a je po přátelství.
Možná je to pravda, nevím... Ale já už ztratila dvě nejlepší přítelkyně a s klukama to nemělo společnýho ani za mák.
Největším ničitelem přátelství je totiž dálka. Aspoň pro mě...

V knížkách se vždycky dočtete o těch úžasných přátelství, kdy by jeden za druhého položili život, doplňují toho druhého, ještě než to stihne doříct a úplně si rozumějí. Netrvalo mi příliš dlouho, abych pochopila, že takové přátelství neexistuje. Přátelé jsou prostě lidé, se kterými trávite nejvíce času (kromě své rodiny), celkem si rozumíte, máte si co říct a máte rádi podobné věci.
Ten člověk, se kterým si rozumíte nejvíc a trávíte s ním nejvíc času, to je váš nejlepší přítel. Žádné teatrální sliby s malíčky, mísení krve za účelem pokrevního bratrství jako v Mayovkách ani nic podobného.
Na svou první nejlepší přítelkyni si pamatuji jen matně. Byla mojí kamarádkou od školky do druhé třídy. Já jsme jí za nej považovala, ale jestli ona mě... vždycky jsem pro ní byla ta druhá. Vždycky tu byla ta první - ať už snědá Barča, nebo brýlatá Jana se širokým úsměvem. Pak jsem se přestěhovala a ačkoliv to bylo jen na druhý konec města, pro naše přátelství to bylo jak stovky kilometrů. Vídali jsme se čím dál méně a poslední dopis, který jsem od ní dostala, byl hloupý řetězák.
Asi před dvěma roky jsem ji znovu potkala u kina. telefonovala a já ji tiše pozorovala. Mám ji pozdravit, nemám? Vrhla po mě pohrdlivý pohled a odkráčela. Bůhví, co si myslela. Podle jejího výrazu bych tipovala cosi o čumících krávách. Já ji poznala, ale ona mě ne. To jsem se tolik změnila? Nebo jsem pro ni prostě nebyla dostatečně důležitá, aby si mě zapamatovala? Nevím. Nikdy jsem se jí nezeptala a teď už příležitost nedostanu.

V mé nové třídě jsme byla páté kolo u vozu. Doslova. Ve třídě nás bylo 15, z toho 5 holek. A já byla ta nová, pátá... Pochopila jsem, že člověk nemůže být upřímný, když chce mít přátele. Naučila jsem se hloupě plácat a také umění zavděčit se skoro každému. V páte třídě k nám přišla nová studentka - jmenovala se Veronika. A já se chopila příležitosti. Konečně kamarádka jen pro mě!
Na Verču si pamatuji jasněji. Obočí hustější než já, málomluvná, těžkopádná. Ale naše přátelství nevydželo skoro ani rok. Potom, co jsem odešla ze školy na gymnázium a ona se přestěhovala, jsme ztratili jakýkoliv kontakt. Ještě rychleji, než s Míšou... Už jsem od té doby neviděla. Naše přátelství nemohlo být asi tak pevné, že? Opět nás rozdělila dálka.

Většina příběhů obsahuje nějakou tu kamarádku z dětství, kterou známe od plenek až dodnes. Tyhle podmínky by u mě splňovala Alice. Znaly se naše babičky, naše mamky a my taky. A my nastoupily spolu na gymnázium... První rok jsme spolu seděli, ale postupem času jsme se odcizili. Z Alice byla obyčejná puberťačka zajímající se o kluky, líčení, módu a drby. Já ležela doma v knížkách a koukala na "hloupé" kreslené seriály. (a teď je v Austrálii, kdyby vás to zajímalo)
A pak jsem na žátku nového školního roku neměla kde sedět. Alici se nějak podařilo slíbit, že s nimi bude sedět, třem dívkám najednou. Dvě logicky ostrouhaly a já byla jednou z nich. Nechtěla jsem za žádnou cenu seděť sama. Přemýšlela jsem, se kterou z holek bych byla tak nejvíce kompatibilní a která už nemá svojí "parťačku do nepohody". Nakonec jsem se posadila k Lali. Ta souhlasila, protože se ve třídním životě v té době příliš neangažovala a většinu času jen seděla v lavici a kreslila si své obrázky a vymýšlela fantazijní příběhy.

Všimla jsem si, že při vybírání přátel mám sklony vybírat si spíše uzavřené, tiché a... jak bych to řekla... typy lidí, které můžu tvarovat. Měnit je. Sama se chovám dost dominatně a vyžívám se v poučování a v tom, když můžu lidi manipulovat.
Lali se během našeho přátelství hodně změnila. Z tiché dívky vyrostla holka, co se ráda nahlas (hodně nahlas směje). Vtáhla jsem jí do třídního života a teď tvoříme jakousi partu spolu ještě s pár holkama. Dřív jsme měla ve zvyku uklidňovat vztahy uvnitř téhle skupinky, protože se holky občas ošklivě pohádali a já se v jejich konfliktech pitvala s dětinskou radostí psychiatra, co byl dlouho na dovolené.
Dokopala jsem Lali k anime, protože jsme nechtěla být jediná, kdo se na to dívá. Nakonec jsem se přifařila i na její blog. I tenhle blog je náš společný, ale protože většina článků je mojí výroby, hodně lidí si myslí, že je jenom můj.

Ale i já se změnila. Určitě hodně. Jenomže změny sebe sama se těžko určují, to by mi musel říct někdo jiný.
Nemůžu říct, že bychom s Lali byli BFF. Neříkáme si všechno, Lali v některých věcech není moc sdílná a já sice vykecám všechno, jenomže ty svoje opravdová tajemství skrývám hluboko uvnitř a nikdo o nich neví.
Občas se taky hádáme. Většinou, čemuž se musím smát, je to o blbostech. Někdy je to kvůli mému poučování, jindy kvůli Lalinu nezájmu, nejčastěji se to týká školy. (píšeme v pondělí! Ne, to teda nepíšeme! ... )

Ale v poslední době mi přijde, že nás zase rozděluje dálka. Teď je to jiná dálka. Moje nemoc.(pokud nechodíte na tenhle blog častěji - v březnu jsem náhle přišla skoro o všechen sluch)
Mluvíme spolu čím dál míň a Lali čím dál méně reaguje na mé pokusy navázat rozhovor. Občas mi přijde, že si myslí - proč já bych s ní něco řešila, když mě stejně polovinu věcí nebude rozumět? Proč se obtěžovat?
Já nevím. Do hlavy jí nevidím, možná je to jinak. Vždycky, když sedíme v lavici, Lali se ke mě otáčí zády. Dělala to vždycky - možná proto, že je jí to pohodlnější. Dřív mě to jenom trochu otravovalo, ale teď mě to znemožňuje prakticky jakoukoliv komunikaci. Abych rozuměla, co člověk říká, musím jim dobře viděť na pusu. Ale když nemůžu odezírat a ona ke mě sedí zády a něco si pro sebe mumlá, tak jí přes ten hluk ve třídě nemám šanci slyšet. Takže mlčíme.
Od té doby, co neslyším, jsme si dál. Možná mělo naše přátelství trhliny už předtím. Lali mi kdysi řekla, že mě nechala, ať si dělám co chci a tolerovala věci, které jí lezli na nervy, protože se bála, že se na ní vykašlu.

Tak si říkám, jestli to není mnou. Protože ačkoliv mi na mých přátelých záleží, rozhodně nejsou na vrcholu žebříčku mých hodnot. Pro mě je prostě nejdůležitější rodina a zdraví. Rodiče mě totiž nikdy neopustili a byli tu se mnou, i když nikdo nepřišel na oslavu mých narozenin a já mezi balónky koukala do prázdna. Drželi mě za ruce, když mi píchali infuze a pronášeli hrůzplné diagnózy. A budou tu, i když ztratím další své přátele.

Ale já doufám, že už nikoho dalšího neztratím. I když si je nedokážu udržet, když nás rozdělí dálka. I když se občas chovám jako hnusná, manipulativní mrcha. Protože i když nejsou přátelé ta nejdůležitější část mého života, záleží mi na nich.
Tak doufám, že to mý přátelé pochopí. Usmějí se a budou tolerovat moje chyby. Protože přátelství není o absolutním porozumění a souznění. Je to o pochopení. Toleranci. Pochopení pro to, že naši přátelé nejsou stejní jako dřív a potřebují pomoci. Toleranci pro jejich hloupé zlozvyky a charakteropvé vady, kterých se nedokážou zbavit. Drobné lži, abychom jim neublížili. Pochopení, že ne všechna tajemství musí být vyrčena.

Žádná totální symbióza ani souznění, BFF, "smyslem života jsou moji přátelé" , spřízněné duše, náramky přátelství, podpisy vyryté do stromu, pokrevní bratrství... Ne, tohle ne. To není přátelství. To je jen to, čemu lidé věří, že to je přátelství.
Tak se vyhněte dálkám. Kilometrovým i duševním. Ať vám ta přátelství vydrží...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Audrey Audrey | Web | 8. listopadu 2010 v 22:30 | Reagovat

"Přátelé jsou prostě lidé, se kterými trávite nejvíce času (kromě své rodiny), celkem si rozumíte, máte si co říct a máte rádi podobné věci." S tímhle nesouhlasím, to je spíš definice kamaráda, se kterým trávíme hodně času, ale ne přítele/přítelkyně (ve smyslu přátelství, na tohle je čeština pitomá). S přáteli trávíš hodně času, to ano, ale rozumíš si s ním tak, jako s nikým jiným, máte sei toho spoustu co říct, sdílíte vše, co jen jde, ... Přátelé jsou jeden z největších darů, co nám byli dány. Jinak celkem zajímavý článek... ;-)

2 Tenny Tenny | Web | 8. listopadu 2010 v 22:39 | Reagovat

[1]: Tvá definice je prostě moje věta v superlativech. Nevidím v tom nějak velký rozdíl...
Přátelé nejsou dar. Přátele si vybíráme sami, dary ne. Naším největším darem je rodina a zdraví, to neovlivníš, kdežto to, s kým se přátelíš, to ovlivnit můžeš.

3 ellie ellie | Web | 9. listopadu 2010 v 0:02 | Reagovat

Pre mňa je priateľ... vlastne to ani neviem určiť. Jediná osoba, ktorú by som mohla takto označiť je moja znovunájdená detská kamarátka, momentálna spolusediaca a blízka duša, Bu. V tomto súhlasím s [1]: , je pre mňa dar, pretože nebyť pár náhod a šťastia, tak sa teraz možno pozdravíme na ulici a ideme vlastnou cestou.
Inak strácanie kamarátstiev poznám. Trápne ticho, keď som vonku so starou partiou a nemáme si čo povedať, každá máme teraz iný svet. Alebo trkotanie o ničom s kamarátkou, s ktorou sme si kedysi tak rozumeli.
Viem aj, aké je byť sama, bez kamarátov, možno len s pár ľuďmi, ktorí sa bavia len keď potrebujú opísať úlohy. A nemohla som bežať domov, pretože tam pochopenie nebolo (a teraz je ho ešte menej).
Kamaráti, Bu a priateľ mi nahrádzajú rodinu, preto som rada, že som s nimi. A aj keď viem, že sa to skončí, budem ďakovať, že bolo.

4 Tinka Tinka | 9. listopadu 2010 v 0:45 | Reagovat

Ahoj. Já vím, čtu tu asi všechny články a na komentář se vždycky vybodnu... No, tak alespoň projednou to napravím :). Já jsem nikdy nejlepší kamarádku  neměla, takže netuším, jaké je o ni přijít. Ale já jsem o ni nikdy ani moc nestála, stejně bych nedokázala takové přátelství opětovat. Už jsem párkrát zkoušela být dobrou kamarádkou a vždycky to dopadlo tak, že se mi ta osoba začala vyhýbat. [ironic]To asi ta moje přirozená skromnost, mírumilovnost, nadměrná dávka empatií a naprosto tolerantní přístup... [/ironic]
:-D Takže mi zatím zbývá pár přátel, které bůhví proč ještě moje osobnost nestačila odradit, a kterým patří můj respekt za vytrvalost.
Říkáš, že jsi manipulátorka- ale upřímně, já taky a snad každý s kým jsem se poznala se o manipulaci s druhými někdy alespoň pokusil. Od jisté doby nedělím vlastnosti na dobré a špatné, záleží na použití a cíli. Z psychologického hlediska se nejspíš jedná o snahu o ospravedlnění mého chování před sebou samotnou, ale vzhledem k mým vlastnostem mi to nemůže být jinak, než jedno. A protože podle sebe soudím tebe, dovoluju ti manipulovat se mnou dál jak je libo. Koneckonců, můj problém, když se nechám, ne? :)
Když pořád tak hezky vychvaluješ svojí psychickou podobu, možná bych taky měla odkrýt karty... Ale neudělám to. Buď bys mi nevěřila, nebo to už dávno víš, koukáš mi do těch karet přes rameno a směješ se. Zajímavé, ta druhá varianta by mi přišla přijatelnější (a reálnější), když o tom teď přemýšlím...
No nic, teď nastává chvíle, kdy mě nic dalšího nenapadá, a kterou většinou maskuju výmluvami ohledně různých psychických onemocnění, pozdní hodiny večerní a únavy. Takže pro jednou pravda: právě mi došla nit a zapoměla jsem, co a jestli vůbec jsem chtěla psát dál. Pokud si vzpomenu, řeknu ti ve čtvrtek. Měj se... líp :) (Ať už je ti teď jakkoliv :D)
PS: Nepoužívám nějak často slovo psychický? Asi mi leze na mozek...

5 Tinka Tinka | 9. listopadu 2010 v 0:49 | Reagovat

Sorry za spam, ale netušíš, co má být toto "4 Tinka Tinka | Za 18 sekund | Reagovat" ? To jako že jsem předběhla přítomnost nebo mi přítomnost utekla do budoucnosti? Já snad praštím s ateismem a dám se na víru v Matrix...

6 King Rucola King Rucola | 9. listopadu 2010 v 5:56 | Reagovat

Dobre napisana! Este jedna poznamka: priatelstvo zanika este viac nez dialkou manzelstvom! Len zriedka funguju styky s prietelmi potom, co sa clovek ozeni a zalozi vlastnu rodinu, tak, ako to bolo predtym. Potom akoby nezostaval cas a ked tych "priatelov" nespaja nejaky spolocny zaujem alebo praca, zmiznu si z oci, aj ked nie su fyzicky daleko od seba vzdialeni. Niekedy to plati aj pre "priatela", ktorym ma byt samotny manzelsky partner. Niekedy zostane z toho priatelstva len nieco, co raz definoval nejaky autor ako "einsam gemeinsam". (Spolocne sam, alebo aj sami spolocne.)

Ale vyborne napisane a k Tvojmu problemu so sluchom: nestracaj nadej. Zdravotna technika v tomto smere sa skutocne takmer ruti vpred. Vsetko najlepsie Ti zelam.

7 lenny lenny | Web | 16. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

Máš pravdu, slibovat si BFF je na houby. Lepší je říct své kamarádce, že ji právě teď máš upřímně ráda, a uvidíš, jak ji to potěší :)

8 Hanča Hanča | Web | 10. ledna 2011 v 20:35 | Reagovat

To máš pravdu. Mě se nejlepší kamarádka odstěhovala do jiného města (a skutečně nejlepší, ne jako u tebe) a prostě jsme se prvně i dvakrát viděl, pak už si jen telefonovaly a teď už ani to ne. Zavolala bych jí, ale bojím se, že už si nebudeme tolik rozumět a prostě chci ji mít pořád jako nejlepší kamarádku a ne aby jsme se ještě snad i pohádaly. Divím se, že nezavolala ona, i když ona už má asi jiné kamarádky a na mě tak trochu zapomněla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama