Kdo je větší chudáček? (+ zamyšlení nad šikanou)

10. ledna 2011 v 18:41 | Tenny |  Názory, úvahy a téma týdne
Pročítáte si občas nějaké internetové debaty? Já to dělám ráda. Baví mě vyhledávat dramata a dodávat k nim své malé rejpavé komentáře. Vážně nevím proč, ale prostě se strašně ráda hádám a probírám svoje pocity do niternějších detailů. Při takovýchto debatách často dochází na souboj typu "kdo je větší chudáček".

Tuhle soukromou bitvu vedu už nějakou dobu s mojí sestřenicí (která je o 5 let mladší než já a z mých příbuzných mi leze nejvíc na nervy, přičemž bohužel zjišťuju, že je to tím, že je mi nejvíc povahově podobná). Ona je celiačka, já neslyšící, tak jsme se hezky přehazovaly, kdo byl dýl v nemocnici, kdo měl víc injekcí a kdo je větší chudáček.
upřímně, i když bych jí to v životě nepřiznala, bych si to s ní neměnila. radši budu hluchá, než abych nemohla jíst rohlíky, buchty, vánočku, řízky a podobně. To by pro mě byla smrt. Nemluvě o koblihách a hoblinkách.
Nikdy z nás si na naše bolístky nenechá šahat, co myslíte? Už kolikrát jsem se s tím setkala - takové krásné přetahování, kdo je větší ubožáček. "Moji rodiče jsou rozvedení..." "Byla jsem tři měsíce v nemocnici." "Trpím konstantními depresemi." "Pokusil jsem se o sebevraždu." "Opustil mě můj přítel kvůli mojí nejlepší kamarádce." "Babička mi umřela na rakovinu." a tak dále, a tak dále... Že by to byl nějaký módní trend? Nebo prostě potřebujeme lítost? Nebo to vyplývá z lidské povahy vyčnívat ve všem?
Tuhle jsem zase byla na aragorn (což je, pro neznalé, server, kde můžete hrát dračí doupě online) a na rozcestí (krátké jednorázové hře) jsem narazila taky na jednu úžasnou věc. Moje postava je nešikovná, zbrklá a upovídaná bylinkářka, která se dala na tuto kariéru proto, že postupně přichází o sluch. Samozřejmě, na rozcestí ale spíš narážíte na poslední členy ras, magické vyděděnce, geniální mágy se smutnou minulostí a půvabné dívenky s obrovskými kočkami, se kterou se domlouvají telepatií. Na rozcestí je to prostě dost často snůška Mary Sue. Jednou jsem tam hrála už nějakou dobu s jedním mládencem, který měl postavu jednorukého vraha (a byl prostě hustodrňáckej, mlčenlivej a podobně, však to znáte) a objevil se další hráč. Jeho postava byl slepý elf, co hrál na flétnu. Ačkoliv byl slepý, samozřejmě se vyhnul perfektně všem útokům a vůbec, protože měl "vnitřní zrak". A pak nás dva, taky herně postižené, začal poučovat, jak překonal svou slepotu, jak jsme arogantní, nemáme rádi zvířátka a přírodu a místo k nám svůj monolog říkal koni toho vraha. To mě ovšem působivě nakrknulo. Ani ne tak kvůli tomu koni (i když ty rádoby ekologické postavy spřízněné s přírodou jsou často osiny v zadku), spíš kvůli tomu postižení. Prostě mi přišlo, že ten blb o opravdovém postižení nic neví a přišel mi nekompatibilní k tomu, aby nějakou zatracenou postavu slepce hrál. Takže se mu moje postava vysmála a označila ho za pitomce, a že o opravdovém postižení nic neví a on mi na to řekl, že ze sebe dělám chudinku. Byla to bohužel trefa do černého, což mě ovšem nakrknulo ještě víc, že. Nakonec jsem se ale schovala za svojí postavu a mimoherně jsem se mu omluvila, že moje postava je prostě na tyhle typy lidí alergická. I když fakt je, že je to spíš tak, že jsme já alergická na tyhle typy postav. Myslím, že by se kluk divil, kdyby věděl, že jsem doopravdy postižená.

Hm, ale teď jsem podstatně odbočila od tématu, respektive od toho, o čem jsem původně chtěla psát. Mezi ony věty, které často padají, patří i "Byl/a jsem obětí šikany."
Šikana je vůbec neustále dokola omýlané téma. Ale je tu jedna věc, co mě zaráží - že já osobně jsem nikdy terčem šikany nebyla. Ne, že bych snad chtěla, nebo tak, to samozřejmě ne. Ale pokud bychom to brali podle hledisek amerických filmů a příruček, byla jsem naprosto dokonalý kandidát.
Brýlatá, trošku obtloustlá, velká čtenářka, s podivnými koníčky (fajn, vy nepovažujete kreslené seriály za divného koníčka? xD ) šprtka (tohle slovo není pravda, ale kromě Lali mi nikdo nevěří, když tvrdím, že se neučím.) Nejsou snad takovýhle lidé vždycky oběťmi?
Přiznávám, že jsem se nikdy nesetkala se šikanou osobně. Vím, že jedna osoba, kterou znám, šikanovaná byla, ale bylo to ještě v době, kdy jsem toho člověka neznala. (a navíc jsem to slyšela z druhé ruky)
Jak je to tedy možné? Měla jsem štěstí na spolužáky? Nebo to má něco společného s mojí povahou? Asi to bude kombinace obou možností. Šikanované typy jsou většinou introverti, já jsem extrovert. Kdyby mě někdo byť strčil, ví to celá škola, rodina a polovina našeho města. Když mě někdo naštve, ví to pomalu celé město. (fajn, přeháním, na druhou stranu, já říkám rodičům všechno - ne snad proto, že bych s nimi měla tak úžasný vztah, prostě proto, že jsem strašně ukecaná)

Jenže jak se říká - když v sobě nevidíš ovci, možná jsi vlk. (dobře, neříká se to, ale přijde mi to jako trefné přirovnání) Je tedy možné, že bych byla agresor, čili útočník, čili iniciátor šikany?
Abych byla upřímná, pamatuji si na jeden incident. Nebyla to sice přímo šikana, na druhou stranu mi to až pověstně připomíná ony antiblogy, které se pořád řeší.
Když jsem chodila do šesté třídy, nesnášela jsem jednu naši spolužačku. Byla hezká, hubená, měla velká prsa (relativně), starala se o třídnici, měla bohaté rodiče a všichni kluci s ní chtěli sedět a povídat si s ní. Vždycky mluvila za naší třídu jako celek, neoficiální mluvčí, obíhala učitele a měla dobré známky. Její rodiče navíc nechali vymalovat naší třídu a ona nám sehnala nám drahý vánoční stromeček.
Já a ještě tři kamarádky jsme založily tajný klub, jehož společným cílem bylo onu slečnu nenávidět. Pořádali jsme tajné schůzky, měli vlastní kód a podobně. I když si hodně lidí myslelo, že to vymyslel někdo jiný, byla jsem to já, koho ta celá věc napadla.
Dokonce jsme měli její číslo a uvažovali jsme o tom, že jí pošleme pár nepěkných sms ze skrytého čísla. Nakonec jsme to neudělali. Zčásti proto, že jsem se příliš bála, zčásti proto, že jsem to vykecala rodičům a ti mi to důrazně zakázali a vysvětlili mi, proč je to špatné. V té době jsem jejich vysvětlení považovala za hloupé, oni to přece nechápali, ale teď jsem opravdu ráda, že
jsem to neudělala. Byla by to opravdu chyba a já byla tenkrát hloupá.
Jediným větším incidentem našeho "klubu" bylo, že jsme to řešili při hodině a psali si papírky a jeden z nich se dotyčné náhodou dostal do rukou. Ale pokud mě paměť neklame, neřekla mi na to nic. I když na tom papírku asi nic moc pěkného nebylo.
Přes prázdniny se náš "klub" rozpadnul a ironií osudu, která mě doteď dojímá, to nakonec skončilo tak, že jsem s dotyčnou musela sedět. (ne dobrovolně, kvůli zasedacímu pořádku) Slečně jsem napsala asi tři písemky a ustavičně jí radila při zemáku a latině, tak si nemůže stěžovat.
Ještě větší ironií osudu se z hvězdy naší třídy stala troska. Kouří, chodí do hospod, neučí se - téměř propadla, měla přítele asi o deset let staršího než ona a jeden čas se dokonce bála, jestli není těhotná. (to ovšem není jisté a je dost možné, že ta poslední věc je jenom drb) I když se k ní lidé chovají vstřícně, všichni ji nemají rádi a ustavičně ji za zády pomlouvají. Nutno říct hlavně kvůli její povaze, protože lidé přišli na to, že je využívá.

Je asi těžké odhalit a rozeznat opravdovou šikanu od dětské hlouposti.
Tímhle článkem jsem se nechtěla nijak dotknout těch, co opravdu šikanováni byli. Šikana je hnusná, bolestivá a člověka změní. To jsem se bohužel u jednoho člověka přesvědčila. Změnilo ho to dost, ale on si to asi neuvědomuje. No, to je jedno...

Od šikany bych se měla vrátit k původnímu tématu. Kdo je větší chudáček? To se asi bude řešit pořád a navždy. I já si přispěju svou troškou do mlýna. Ale ať už říkám cokoliv, s těmi lidmi bych neměnila. Radši budu nedoslýchavá, než aby byli moji rodiče rozvedení nebo mi na základce ubližovali. Možná to není horší a oni by zase neměnili se mnou, ale já vím, jaká je to bolest přijít o sluch - už jsem to prožila. Na druhou stranu bolest ze psychické šikany je pro mě děsivá a neznámá.

No nic, snad je ten můj myšlenkový pochod alespoň trochu srozumitelný...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kira Seigi Kira Seigi | Web | 10. ledna 2011 v 19:28 | Reagovat

Tak já osobně obětí šikany byla a to jsem byla jenom obtloustlá, ale tak co už, alespoň mě to naučilo tomu, že si nenechám srát na hlavu ... Když mě šikanovali, tak jsem byla takové hodné dítě, co se s nikým nepere. Teď je ze mě člověk, se kterým není radno si začínat.

2 Hanča Hanča | Web | 10. ledna 2011 v 19:54 | Reagovat

Já sice vůbec nejsem taková ta ideální oběť šikany, ale přesto se o to jednu dobu někdo pokoušel. Samozřejmě jsem si to nenechala líbit. Popravdě řečeno bych ale byla mnohem radši, kdyby pokračovali. Teď jsem ve třídě za největšího blbce, ale nemůžu se nijak bránit, protože mi nikdo nic nedělá. Kdyby mě šikanovali, tak to schytají, ale co mám dělat, když mi nic nedělají, jen vím, že mě nemají rádi a co si o mně myslí. Ráda bych šla na jinou školu, ale nevím, jak to vysvětlit rodičům. Prostě že děcka od nás ze třídy si o mně něco myslí a nekamarádím se s nimi a chci jinam a je mi naprosto jedno kam by asi nepochopili (a nebo pochopili, ale prostě jim to tak neřeknu, protože jsem blbá 8-O 8-) ) A to jsem teď v kvartě na gymplu, takže mám nejvyšší čas se ozvat, protože pak už takovouto šanci mít nebudu. Momentálně je to můj největší problém a nevím co s tím.

3 Neriah Neriah | Web | 10. ledna 2011 v 20:28 | Reagovat

No... Jsem nevidomá a neměnila bych. Představa, že bych přestala slyšet, mě naplňuje panickou hrůzou. A na vozíčku bych taky být nechtěla... Naučila jsem se ale, že může být člověk šťastný s jakýmkoliv postižením, když o to má zájem. A já takových úžasných lidiček znám spoustu a jsem za to ráda. A žádný vnitřní zrak nemám :D Uznávám ale, že by se občas hodil... Nebo alespoň aby mi všechno uskakovalo z cesty :D.
Obětí šikany jsem sice jeden čas byla, ale s americkými příručkami se neshoduji. Byla jsem spíš hodně vychrtlá, bez brýlí a učení mi taky nešlo... A fakt tohle hodně záleží na povaze. Spolužáci zjistili, že si všechno nechám líbit, že se neumím bránit a tak toho využili. Měli by to zkusit teď... Člověka to sice dost změní, ale mnohdy ho to naučí, jak se v podobné situaci zachovat.
Za chudáčka se nepovažuju (no dobře, někdy, ale před ostatními machruju, že jsem úplně v pohodě) :D. Vzpoměla jsem si na spolužáky ze základky, kteří se vytahovali s tím, na kolika operacích byli a mluvili o tom s takovou hrdostí :D.

4 Skullka Nika Elricová Skullka Nika Elricová | E-mail | Web | 13. ledna 2011 v 19:54 | Reagovat

Já jsem oběť šikany už od první třídy :D Do školy jsem šla jako hrozný extrovert který se rád a hodně hádá. Pak se ze mě stal hrozně uťáplej introvert. Díkybohu, že už to skončilo. :D
K tomu druhému tématu nemám co říct. Vlastně s tebou souhlasím... pokud bych k tomu měla něco dodávat, tak bych musela říct něco, co se mi vážně říkat nechce.

5 nettiex nettiex | 14. ledna 2011 v 9:09 | Reagovat

Hm, já jsem tedy ideální oběť dle amerických měřítek také. xD Na základce jsem i něco takového zažila. Dceruška rozvedených rodičů jsem také... a dál radši mlčím, já tu soutěž o největšího chudáčka hrát nechci. xD
Největší výhra je totiž v tomhle případě... prohra.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama