Poznamenaná

16. února 2011 v 17:55 | Tenny |  Epizody z mého života
Poznamenaná, takové hezké slovo, nemyslíte? Původně jsem chtěla napsat "jiná" nebo "odlišná", ale to úplně nevystihuje situaci. Pod pojmem "jiný" si teď lidé představují puberťačky, které se snaží být zajímavé a dokázat si sami sobě že nezapadají do šedivého průměru a odlišný, to je zase takové to vizuální, kdy na první pohled nezapadáte do davu.
No, puberťačka možná jsem, ale přijde mi, že nějak extra nevynikám a v davu by jste mě nejspíš přehlédli, takže "poznamenaná". Je to totiž pravda pravdoucí.

Tímto ovšem nechci začít nějaký dojemný výlev o mém neštěstí, těch už mám plné zuby, spíš je to takové zamyšlení a shrnutí faktů.
Už to bude skoro rok, co se ze mě stal postižený člověk a já mám při tom pocit, jako by to bylo teprve nedávno. Už jsem si ale tak nějak zvykla. Třeba na neustálé hučení v uších, které nikdy neskončí. Mysleli jste si, že když špatně slyšíte, je svět tišší a tišší? Omyl. Většinou se ke ztrátě sluchu přidružuje tinitus - tj. hučení a pískání v uších. Jako kdyby vám v uchu neustále hučela varná konvice. Pořád, neustále. Na sluchadlo už jsem si taky zvykla. Je to stejné jako s brýlemi - ani si neuvědomujete, že ho máte nasazené, dokud vám někdo nešáhne na hlavu nebo dokud nezačne pršet či pískat, že došli baterky.
Už jsem si zvykla, že do školy tahám notebook a SCOLU pokaždé strkám učiteli, aby si jí pověsil na krk a už mi to ani nepřijde. Ze začátku to byli ale neuvěřitelně trapné okamžiky, když jsem musela vysvětlovat fuknci nebo když si jí opakovaně zapomínali nasadit a nebo mi s ní utíkali a já je musela hledat po škole. I teď mi přijde trapné je upozorňovat, že to má omezený dosah a že když budou pobýhat po celé třídě, neuslyším je a nebo že když sedí a mají SCOLU pod stolem, že mám přerušovaný příjem. Na typické praskání jsem si už dávno zvykla.
Už jsem si zvykla na to, že bez sluchadel jen málokdy slyším vlastní hlas a zvykla jsem si na to,že slovíčko "Cože?" používám častěji, než bych chtěla.
A zyvkla jsem si taky na automatické zapínání titulků (ať už skrytých, nebo normálních) před každým filmem.

Pořád jsem si ale ještě nezvykla na to, že nemůžu jít do divadla nebo že na přednášce neslyším ani slovo. Nezvykla jsem si na hlasité zvuky a na to, že lidé ke mě vždycky přistoupí zezadu a začnou mluvit a já se hrozně leknu, protože jsem je neslyšela přijít. Kolikrát už jsem kvůli tomu vylila čaj, když jsem seděla u počítače a pila ho?
Nezvykla jsem si, že každé ráno prakticky neslyším, nezvykla jsem si na ty neuvěřitelně trapné okamžiky, když mě osloví někdo cizí. Nezvykla jsem si na to, že jediný člověk, kterého jsem viděla se stejným sluchadlem jako já, byl asi sedmdesátiletý děda, který ře
Nezvykla jsem si na to, že mě lidi mají buď za nebohého postiženého a nesvéprávného chudáčka (a litují mě), nebo za úplně normálního člověka (a nejsou schopni akceptovat, že jsme jim opravdu nerozuměla a rozčilují se po druhém "Čože?")
Nezvykla jsem si na to, že až do konce života budu mít všude omezení. Ve své hlavě si vždycky střádám plány do budoucna. Hloupé, nesplnitelné, ale krásné plány. Jak pojedu na výměnný pobyt do ciziny, jak zkusím navštívit herecký casting, jak se pojedu podívat na nějaký LARP nebo Con. Jenomže pak si uvědomím, že to se nikdy nestane. Do ciziny berou jenom zdravé jedince, kdo kdy viděl hluchého herce a copak můžu mít něco z Conu, když neuslyším ani slovo z přednášek a každý cosplay bude hyzdit moje sluchadlo?
Říkejte, že jsem pesimista, ale je to pravda. Už mě leze na nervy, jak všichni říkají: "A já znám toho a toho člověka a ten to překonal/prosadil se/cokoliv jiného". Mě je fuk, koho znáte. Občas mám chuť všechny tyhle lidi poslat někam s těmi jejich povýšenými výrazy alá já-vím-všechno-protože-znám-tyhle-a-tyhle-lidi". Věřte mi, dokud to nezažijete, nepochopíte a je jedno, jestli je vaše sestra hluchá, nebo všechny vaše kamarádky nedoslýchavé.

Dneska mi přišla nabídka na studium na pražském gymnáziu pro neslyšící. A víte co? Před pár měsíci jsem to okamžitě zavrhla, dnes jsem to ale zvážila. Pomalu, opatrně jsem se zamyslela. Teď mě napadá, jestli bych vůbec někomu chyběla, kdybych na tom internátě studovala. (tím nemyslím rodiče a jiné příbuzné, nýbrž spolužáky a kamarády)
Mám strach z neznámého a navíc jsem si už na našem gymplu zvykla. Na druhou stranu představa toho, že by se nikdo nedivil, že neslyším, představa výuky v pěti lidech a konec stresování a utrpení každé ráno, jestli uslyším, co říká učitel je taková... úlevná. Možná bych se konečně nestresovala a měla klid.
Já vážně nevím. S rodičema se tam pojedem na jeden den podívat. A já váhám.
Teď se mi najednou vybavily ty články blogískařek, kde píšou, že "končí, páč jsou na ně všichni zlí a mají nízkou návštěvnost" a jak všechny očekávají, že se tam jak hejno slepic snese banda jejích sbének, které začnou plakat, aby dotyčná neodcházela. A slečna, když vidí, že je o ní zájem, tak jako že nakonec jo a že blog rušit nebude. Možná tak trochu čekám, že mi tu někdo napíše, aby mě ani nenapadlo odjíždět. Nebo ne? Já vlastně ani nevím.

Moje emoce jsou rozbouřené jak u nebohého puberťáka souženého neopětovanou láskou, chvilku zuřím, za pár okamžiků jsem na vrcholu blaha a pak zase pláču. Rozruší mě i nejmenší blbosti, kvůli hloupým poznámkám vyskakuju a povaha zlé hnusné mrchy se střídá s odpouštějící usměvavou a přívětivou bytostí. Stejně tak se střídají záchvaty ochoty a lenosti, nejistoty a rozhodnosti, přívalu slov a hloupého mlčení se zíráním do země.

Víte, co je zajímavé? Že já opravdu jsem jiná. Jsem totiž jediná, sama samotinká v celé republice. Úžasné, ne? Co by za to někteří dali... Jo. Jsem jediný člověk s takovýmhle postupem nemoci a tak rychlou ztrátou sluchu bez jakkékoliv zjevné příčiny. Ani v archivem o vélké nemocnice Motol neměli o podobném případu ani zmínky. Není to "úžasné", huh?
Ne, není. Je to naprd. Být jiný, být doopravdy jiný, odlišný, je neuvěřitelně nanic a hrozné, věřte mi. Co bych dala za to, abych mohla být normální...

Pak se mi divte, když mi ty profily, ve kterých se vesele vystavuje jinakost dotyčného, tolik lezou na nervy. Jsem prostě poznamenaná. Na celej život. Není to skvělý? Ne, není. Vážně ne.

A to bude vše, přátelé.
Zdraví vás vaše Tenny

Aspoň nějaký ten optimistický obrázek, když článek je pesimistický...

P.S. - Postihnul mě nějaký autorský blok a nemám inspiraci na psaní článků. Ono nemám hlavně chuť, vlastně nemám chuť dělat vůbec nic. Dost možná se tu nějakou dobu nic neobjeví, pokud mi tedy ten zítřejší (v pořadí už třetí) psycholog nějak nepomůže dostat se z toho. Uvidíme.
Ádios, amigos...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adw adw | Web | 16. února 2011 v 18:04 | Reagovat

Ani nevím, co bych k tomu napsala, ale mám nějakou potřebu k tomu napsat.. Nechci tě nějak litovat, je to snad ještě méně příjemnější, než když tě berou za normálního, ale článek je skvěle napsaný a takový..hm jak bych to řekla..dojemný.

2 hang-on hang-on | Web | 16. února 2011 v 18:12 | Reagovat

Máš pravdu. Nikdo z nás "zdravých" nemá ani páru jak ti je. Budu ti strašně držet palce, ať ti ten psycholog alespoň trochu pomůže :)
Jen chci říct, že to gymnázium není vůbec špatný nápad. Především proto, že bys byla mezi lidmi, kteří tě OPRAVDU pochopí...
Ale volba je samozřejmě na tobě a chápu, že jen tak najednou změnit školu není vůbec jednoduché rozhodnutí...
Ďržím palce, ať je líp :)

3 Aailyyn Aailyyn | Web | 16. února 2011 v 18:18 | Reagovat

To je možná to. Ještě sis nezvykla. Ale určitě budeš postupně jistější a jistější. Vím, zní to jako příšerně patetický blábol o tom, jak čas všechno napraví. Nechci ti do toho kecat, ale váhala bych, jestli zvolit (nepochybně mnohem těžší) cestu integrace mezi tzv. zdravý spolužáky anebo tu druhou. (Něco o podobných situacích z vlastní zkušenosti vím, ale veřejně to rozebírat kdyžtak s prominutím nějak nechci.)

4 Misa~Ai Ookami Misa~Ai Ookami | Web | 16. února 2011 v 18:39 | Reagovat

Hmmm..Máš pravdu, taky jsem postižená a hned dvakrát, nosím brýle-málem jsem byla slepá, zachránila mě operace a doteď nevidím jak bych chtěla, ale zvykla jsem si. Mám omezení na skoro každou sportovní činost, kvůli tomu že mám postiženou nohu. A zvykla jsem si. A taky přímo "miluju" ty lidi co mě litují nebo mi to doknce i vyčítají (i takový se najdou) Ale stále lepší výčitky než lítost, aspoň pro mě.
A ohledně toho gymnázia..Já bych tam šla. Podle mě by se ti aj ulevilo a za kamarády můžeý kdykoliv zajet.

5 Alča Alča | Web | 16. února 2011 v 18:41 | Reagovat

K psaní sluch až tak nepotřebuješ...A ty píšeš bravurně, skvěle, zajímavě a poutavě! :) Co třeba vydat se touhle cestou? Myslím, že čtenářů by bylo plno :) Tenhle článek mě vážně zaujal :)

6 Tinka Tinka | 16. února 2011 v 19:41 | Reagovat

Taky nevím, co ti poradit. Praha je místo plné příležitostí a pokud se ti ta škola zalíbí, na tvém místě bych jela. Netroufnu si tvrdit, že to bude lepší. Ale pořád je to alespoň nějaká naděje.
Pokud odjedeš, bude mi na výtvarce chybět jedna spřízněná duše. Srazy jihotaku budou častěji :)

7 Neriah Neriah | Web | 16. února 2011 v 20:14 | Reagovat

Já tě rozhodně nehodlám litovat ani tě považovat za zdravou. Tyhle reakce znám z vlastní zkušenosti, akorát místo sluchu mi chybí zrak. Přiznávám ale, že se tak úplně nedovedu vcítit do situace člověka, který přestal slyšet/vidět/chodit až v pozdějším věku. My, co jsme se s tím narodili, to máme jednodušší, protože netušíme, co je to být zdraví.
S tou školou je to na tobě. Chodím druhej rok na gympl pro zrakově postižený a upřímně to tam nenávidím (no, tak teď možná dramatizuju). Ve třídě je nás jen šest, což má klady i zápory. Když narazíš na fajn spolužáky, je to celkem v pohodě, když ne, je to zlo. Abych jenom nekritizovala - v učení je to vážně lepší. Profesoři mají obvykle čas každému něco vysvětlit zvlášť, když nechápe. Někdo s tím může bejt spokojenej, někdo ne. Mně tu chybí nějakej život. Ale to je zas můj problém.
Takže ti budu držet palce, ať se rozhodneš správně a hlavně, ať svýho rozhodnutí nelituješ. Drž se!

8 Novi Novi | 27. října 2012 v 14:05 | Reagovat

Hmmm... taky jsem možná v období puberty psala do profilu cosi o tom, že se cítím odlišná. x_X ... Ono všichni máme nějaké ty starosti a i když jsou malicherné, tak jen tak nezmizí a je třeba je někde ventilovat. Ale asi je normální že lidem, kteří jsou na tom hůř, to vadí, nejspíš bych k tomu přistupovala stejně...

Jinak ale musím říct, že píšeš hezky. Baví mě číst tvoje články, teď na tvém novém blogu, tak v tom pokračuj.

Vím že je to starší článek a nejspíš si ten komentář nikdo nepřečte, ale nějak jsem si nemohla pomoct. :)

9 Tenny Tenny | Web | 7. listopadu 2012 v 13:56 | Reagovat

[8]: Mě ale nevadí, že si někdo taky postěžuje. ;) Každý má svoje vlastní problémy a má právo je ventilovat. :D Rozhodně nesouhlasím s tezí "Nestěžuj si, někdo to má horší", protože to je blbost. (vždycky to totiž má někdo horší a někdo lepší...)
On je taky tenhle článek už rok starý a psaný v depce, jak tak koukám. :D Když mám blbou náladu, vadí mi všechno.

Díky moc, i když jestli čekáš odpověď, spíš se jí dočkáš právě na tom novém blogu, než tady. Občas to tu kontroluji, ale už jen výjimečně. ;)

A vidíš, přečetla jsem si ho. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama