V perfektním světě - 1. část

27. února 2011 v 15:54 | Tenny |  V perfektním světě
Tahle povídka je velmi stará, alespoň dle mého názoru. Vznikla v říjnu 2008 a byla mou první zveřejněnou povídkou. Ironií osudu je, že jsem jí dodnes nedopsala a také to, že ze všech mých děl má nejvíce dílů.
Dávám jí sem především pro lepší orientaci čtenářů a také proto, abych měla všechny povídky na jednom místě. Není to žádné světoborné dílo, jen obyčejná fanfiction, ale přestože teď po letech tam vidím tolik chyb a nedomyšlených věcí, má v mém srdci stále místo. Snad jí někdy konečně dopíšu…


Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Lidskou přítomnost naznačovala krev, krev na trávě a listech, polámané větvičky a ono zlověstné ticho. Zvířata raději uprchla před lidskou krutostí.
A já prostupovala tou změtí křovin a věkovitých stromů. Cítila jsem, jak se mi třesou kolena, ale šla jsem dál, protože to byl rozkaz. Rozkazy se musí plnit, i kdyby to znamenalo ohrožení našeho života, nebo naší smrt. Za války vždy.
Nesměla jsem běžet jako obvykle, v korunách stromů. Nepřítel se na ona místa zaměřil a pro utajení jsem se plížila dole, po tvrdé zemi. Ještěže už je to jen kousíček. Jen pár kroků a …
Měl tu být náš tábor. Měli tu být téměř všichni. Tábor tu stál, ale nikde ani živáčka. Zděšeně jsem se rozhlédla. To snad ne! Je to moje první mise jako chunnina a stane se tohle! Ale… Co je vlastně ono "tohle"?
Najednou jsem zaslechla kroky. Rychle jsem se otočila a… Hlasitě si oddechla. Nebyl to ani nepřítel, ale ani veverka, nebo pták. Byl to vůdce naší mise.
"Co tu děláš?" zeptal se mě. Vypadal dost unaveně a špinavě a na rameni měl velký šrám. Jeho blonďaté vlasy ale byli stejně rozcuchané jako obvykle.
"Já… Já… Poslali mě jako posilu, sem do tábora!" vyhrkla jsem. "P-Pane!"
"Aha. Jenom tebe?"
"N-no, ano. Nebyl přece hlášen žádný útok, takže-"
V tom mě přerušil.
"Bože. Nic nebylo hlášeno, a oni si myslí, že jeden shinobi bude stačit." mumlal si pro sebe.
"Jsi aspoň lékařský ninja?"
"Ano, pane. A-ale proč se ptáte?" Hlas se mi pořád ještě třásl.
"Zaútočili na nás." Odfrkl si. "Proto tady nikdo není. Boj je v plném proudu a já tu ztrácím čas s tebou. Pojď, musíme se co nejdřív dostat k místu střetu." Po těchto slovech se otočil zpět k lesu.
"Můžu se na něco ještě zeptat, pane?"
"Na co?" Ani se na mě neotočil.
"K-kdo na nás zaútočil?"
"Podle vzhledu a dostupných informací to vypadá na ninji ze Země Vodních Vírů. Ale zatímco ty se vyptáváš, může někdo umírat. Musíme jít." Řekl tiše, ale naléhavě.
"Ano, pane." Vyběhla jsem za ním. Rychle, tentokrát bez plížení, jsme směřovali k místu střetu.
Po ani ne čtvrthodině vyčerpávajícího běhu, při kterém jsem dosti zaostávala za ním, jsme tam konečně dorazili. Během cesty mi hlavou vířila jediná myšlenka. Proč se vrátil do tábora? Možná hledal nějaké vybavení… Nebo doufal, že přijdou posily. Nebo že by se chtěl prostě vyhnout boji? Poslední varianta mi přišla nejméně možná. On vždy bojoval v předních liniích, a tam zbabělé lidi nedávají. Navíc, znala jsem ho jako velmi statečného člověka. Leda kdyby měl jiný důvod. Z urputného přemýšlení mě vytrhl až jeho hlas.
"Jak to vypadá, Kenji?" Otázal se prvního člověka, na kterého jsme narazili. Poznala jsem ho. Jmenoval se Haruno Kenji a měl moc hezké zelené oči. Býval to můj spolužák z akademie.
"Stejně, jako předtím, pane. Zdá se, že nad nimi máme převahu, ale… Určitě byste měl jít zkontrolovat situaci." Tázaný se snažil vypadat statečně, ale viděla jsem, že má velkou tržnou ránu na boku.
"Půjdu se tam podívat. Sayu, pomož mu." Řekl náš vůdce a během okamžiku zmizel v lese. Bezradně jsem se podívala na Kenjiho. Ten ale jen odvětil.
"Pomůžeš mi, nebo budeš jen zírat?"
"Promiň!" Vyhrkla jsem a sklonila se k jeho zranění. Chvíli jsme mlčeli. Vždyť, o čem byste v takovéto situaci chtěli mluvit. Chakra proudila skrz mé ruce. Ticho protrhl až Kenji, s poněkud neobvyklou poznámkou.
"Přijde mi to hrozně divný. Říkat mu pane." Povzdechl si.
"Cože?" Překvapeně jsem sebou trhla.
"Vždyť je jenom o dva roky starší než mi." V tu chvíli mi došlo, o kom mluví.
"Ale je to jounnin. Na rozdíl od tebe." Odsekla jsem. "Navíc… Jsi nějaký moc čilý, na to, že jsi měl málem díru v žaludku." Přes Kenjiho tvář jakoby v tu chvíli přeběhl stín.
"Jsem rád, že tam už nejsem." Zašeptal tak, že jsem ho sotva slyšela. "Bylo to… Já…" Pak zavrtěl hlavou.
"Co se stalo?" Domnívala jsem se, že to nebylo nic vážného, jen nějaká menší potyčka. Ale jeho výraz mi napověděl, že ne.
"V těch bitvách předtím… To byli nepřátelští ninjové. Ale tady… Nebojovali tam jenom oni. Někteří z nich, to byli…" Jakoby to nedokázal vyslovit.
"Kdo?" zašeptala jsem.
"Ještě děti." Dopověděl ztěžka Kenji. Ano, zaslechla jsem, že země Vodních Vírů, ležící na hranici, už nemá profesionální bojové síly. Jenom jsem si nedokázala představit, co je tím přesně myšleno.
"Nejstarší mohli být tak jako já. Viděl jsem… Viděl jsem v jejich očích strašný strach. Když tam proti nám stáli. A oni… My…" Nemusel už nic víc říkat. Co zmůže dítě proti dospělému ninjovi? "Nechápu, jak Minato dokáže bojovat s tak chladnou tváří. Možná proto je jounnin on a ne třeba já." Promluvil Kenji zpět k předchozímu tématu. Ale mě v duchu hlodal takový malý červík. Takový pocit, že…
"Pokračují ještě boje?" Zeptala jsem se.
"Řekl bych, že ano. Sice měli početní převahu, ale… " Jakoby už nedokázal víc říct. Neviděla jsem mu do tváře a popravdě, možná to tak bylo lepší. V tu chvíli mě napadlo, jak je válka hrozná.
"Půjdu se tam podívat." Řekla jsem odhodlaně.
"Blázníš?" Vykřikl.
"Ne. Ale ty už si v pořádku, tak můžu pomoci ještě někomu dalšímu."
"Ale…"
Jeho argumenty jsem už neslyšela. Směřovala jsem do stejného místa jako náš vůdce. Všude jsem se rozhlížela, ale nikde ani noha. Neslyšela jsem křik ani zvuky zbraní, které by měli u bitvy být. Najednou jsem hlasitě vyjekla. Na zemi leželo tělo. Tělo dítěte. Mohl to být tak třináctiletý chlapec. V břiše měl několik kunaií a v očích výraz… Plný strachu. Kdyby nebyla válka, tenhle kluk by ještě chodil do školy. V perfektním světě… Ta myšlenka mě zamrazila. Ani mě nenapadlo, že by můj neopatrný výkřik mohl někoho přilákat.
Chtěla jsem se pohnout, když v tu chvíli jsem ucítila chladnou ocel na svém krku...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama