Zmrzlina i po roce chutná stejně, jen je možná o pár korun dražší

3. dubna 2011 v 20:38 | Tenny |  Epizody z mého života
Jaro začalo. Když jsem uviděla, jak vylejzá z našeho záhonku první sněženka, zářila jsem nadšením. Jaro je přece nový začátek a já se po té dlouhé, šedivé a smutné zimě tak nějak těšila, že by všechno konečně mohlo být dobré.
Já vím, že sněženky a krokusy už odkvetly a místo nich na zahradě září narcisy, fialky, hyacinty a ladoňky, ale teprve tenhle víkend jsme si tak nějak našla čas utřídit myšlenky, posadit se, v klidu se zamyslet... Poslední dny byli totiž vskutku hektické.



V pondělí jsem například byla poprvé na kuzu znakového jazyka. A musím říct, že to bylo opravdu zajímavé. A celkem mě to i baví, i když naše nechápavé výrazy jsou spíše k pláči než k smíchu. Náš instruktror je totiž hluchoněmý. Je to jako učit se anglicky s rodilým mluvčím, který neumí ani slovo česky a vy zároveň neumíte ani slovo anglicky. I když znakový jazyk je vizuální a některá slova se dají celkem logicky odvodit. (jako "Já", "ty, "tlustý" a podobně... :D ) Je to vlastně už čtvrtý jazyk, co se učím. To máte angličtinu, francouštinu, latinu a ten znakový jazyk...
Byla jsem také u dvou doktorů, dopisovala si několik písemek, na výtvarce se pokoušela o kubismus, byla na dalším sezení u psycholožky (už třetí, u které jsem... :D) a tak podobně. A to ani nemluvím o našich rodinných problémech. (o kterých mám ovšem zakázano mluvit, protože se netýkají mě a kdyby se to vykecalo, pro danou osobu byl to mohl být problém, hm...) Rodiče jsou ale poněkud frustrovaní a mám pocit, že si to na mě trochu vylévají. Vzhledem k tomu, jaké problémy jsem jim poslední rok působila, jim to nejspíš vyčítat nebudu. Bylo by to vůči nim nefér.

Když o tom tak uvažuju, on to opravdu už byl rok. Dívala jsem se na starý omluvný list a přesně dne 24. 3. 2010 se můj život otočil vzhůru nohama. Pamatuju si, že den předtím jsem byla s jednou kamarádkou na první zmrzlině, točené. A druhý den jsem přestala slyšet. Je to trochu zvláštní, že ještě v ten den jsem o tom vtipkovala a říkala si věci ve stylu: "Aspoň nebudu muset psát písemku z češtiny." Nakonec jsem v nemocnici zůstala tři týdny, pak jeden doma a pak asi měsíc a půl zase v nemocnici... Ale teď o tom už zase vtipkuju.
Dneska jsem byla na své první letošní zmrzlině. A taky byla točená a taky z náměstí. A čirou náhodou se stejnou kamarádkou, jako předtím. Už jsem sice prošvihla správné datum, ale přijde mi to trochu jako taková pomyslná tečka. Protože ona ta zmrzlina chutnala stejně. Dost možná byla dražší, to nevím, protože mi ji platila kamarádka jako omluvu za to, že přišla pozdě. A o čem jsme mluvili? O kamarádkách. O škole. O naší budoucnosti. O stupidních upířích romantikách. O majálesu. Vlastně o tom samém, o čem jsme mluvili ten rok předtím.
Ale přesto tak nějak pociťuji, že jsem jiná. Nevím, jestli dospělejší. Ale cyničtější a větší pesimistka určitě. Tak dlouho mi říkali "Ono to bude dobré" a nikdy ty dobré nebylo. Vlastně na jednom tom uchu jsem ztratila sluch úplně. To se pak člověk nemůže divit, že se z něj stal pesimista.
Ale kromě tohohle rysu jsem vlastně pořád stejná. Kupříkladu jsem příliš sebekritická a to mě brzdí. Sice se tvářím, bůhví jaké mám ego, ale ve skutečnosti se považuji za tak malého červíčka, kterého by každý zašlápl. většina lidí o sobě tvrdí, jak jsou hnusní, hloupí a podobně... Ale říkají to jen proto, aby se jim dostalo ujištění, že tomu tak není. Já o sobě tvrdím, jak jsem chytrá a dobrá v tomhle a támhletom, ale v hloubi duše si myslím, jak jsem na nic.
Paní psycholožka mi řekla něco, co mě zaujalo. Prohlásila, že z mého "životního" příběhu vyzařuje vnitřní síla. Tak mě napadá, že možná nejsem zas tak slabá, jak si myslím. Všechnu tu bolest, ten pocit ztráty, ty nové skutečnosti jsem překonala. Když vidím, jak se lidé hroutí kvůli mnohem větším hloupostem, cítím se tak nějak vnitřně silná. Protože i v těch největších sračkách (omlouvám se za to silné slovo, ale ono se to bohužel jinak říct nedá), nikdy mě ani nenapadly věci jako sebevražda a i když jsem často plakala a nadávala na osud, boha a jiný podobný věci, nikdy, nikdy jsem to nevzdala. Pořád jsem vtipkovala, četla svoje Zeměplochy v nemocniční posteli a s novou nadějí navštěvovala nové a nové doktory. Skoro bych řekla, že mě v poslední době víc vzalo, když jsem se nepohodla s Lali, než když jsem nějaké to ráno neslyšela.
Když si tak nějak čtu všechny ti depresivní článk, kterých je net plný, často se těm autorkám divim. Nějak v těch jejich problémech nevidím opravdový problém. Možná je to trochu sobecký náhled, ale občas si v duchu říkám: "Co to řveš, holka? Já zažila horší a vypořádala se s tím líp."
No, ono asi záleží na člověku. Ale před tím, než se to stalo, bych nikdy neřekla, že jsem nějak "vnitřně silná". Neříkala jsem věci jako "já to překonán" a podobně. Žádné patetické proslovy, ani myšlenky typu "svět je přece krásnej". Já se na to prostě vykašlala. Pustila to za hlavu. A šla si třeba číst.
A teď tu za rok sedím a poslouchám Katy Perry. Je to trochu poetické. Na rukou ani známka po tom, že jsem je před rokem měla rozpíchané, sluchadlo za uchem ani nevnímám, stejně jako neustávající hučení, mého věčného společníka. Ono asi fakt záleží na člověku.

Tak si říkám, že když už uběhl ten rok, mohla bych tu aféru s mojím postižením už konečně přestat vytahovat. Na druhou stranu, je to mou věčnou součástí. A navíc se na to skvěle píšou články.
To mi připomíná, že táta včera řekl jednu větu, když jsme byli na procházce. Zněla sice trochu jak z nějakého hloupě dojemného filmu, ale byla řečená s naprostou upřímností a samozřejmostí.
"Jsme přece rodina, ne? Musíme si pomáhat."
Díky, tati. Máš pravdu.

A to bude pro dnešek všechno. Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji. Těm ostatní vyřiďte, ať už konečně sklapnou, přestanou si stěžovat, jak je život hroznej a těžkej a začnou ho žít. Někdy to pomáhá.

Zdraví vás vaše Tenny
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nettiex nettiex | 4. dubna 2011 v 15:32 | Reagovat

"Jsme přece rodina, ne? Musíme si pomáhat..." Dojemný film... ale vůbec ne.
I když já osobně si neumím představit, že by tohle někdo z mé rodiny vyslovil.
No, ale co už.
Vnitřní síla... to je skvělá věc. Já ji nemám žádnou, vím to a nikomu to necpu (= přičemž neřešme to, že to dělám právě teď >_<) - protože i kdyby mi někdo řekl opak stokrát, nestalo by se to pravdou ani jednou. Podruhé - co už. xD
Život jde prostě vždycky dál, to je nezměnitelný fakt. Uvidíme za další rok. :)

2 Vody Vody | 17. dubna 2011 v 10:30 | Reagovat

jojo, pamatuju, když stála zmrzlina kopeček 5 korun a teďka to stojí dvacku a je to jenom voda. to je hnus velebnosti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama