Život v tichu (aneb menší nahlédnutí do světa nedoslýchavých)

23. září 2011 v 22:09 | Tenny |  Názory, úvahy a téma týdne
Člověk by řekl, že ten, kdo je nejvíce kompetentní k psaní článku o tichu, je neslyšící. Žije v tichu celý život, no ne? Ale ve skutečnosti to není pravda. Pokud je člověk neslyšící od narození, tak vlastně ani neví, co to ticho je, protože neví, co je to zvuk. Jistě, zná absenci zvuku, ale ne ticho.
Za experty na ticho tedy lze považovat osoby, které buď o sluch přišli až během života, nebo trpí silnou nedoslýchavostí. No, pozitivem je, že mě to dělá expertem alespoň na něco, ne?
Pojďme se tedy podívat na to, jak se život sluchově postižených lidí liší od ostatních a taky na pár mýtu, které okolo toho kolují...

Co prvního učiní nedoslýchavý člověk po ránu? Sáhne po sluchadle. (často se říká naslouchátko, ale doktoři i firmy na jejich výrobu říkají a píšou sluchadlo, taky aby se v tom čert vyznal) Sluchadla vypadají různě, někdy jsou tak malá, že se vejdou na špičku prstu a v uchu téměř nejsou vidět, jiná jsou velká a čouhají vám za uchem. Všeobecně platí, že čím dražší, tím menší, ale zároveň čím větší sluchová ztráta, tím větší. Já osobně používám to největší, protože patřím k lidem, kteří bez sluchadla nemůžou normálně komunikovat.
Malá sluchadla se dávají do ucha rovnou, velká máte nasazená na umělohmotné trubičce, která je nasazená na tvarovku. Tvarovka je jakási průhledná výplň, která přesně sedí do vašeho ucha a dělá se na míru. Samotné sluchadlo pak nosíte zavěšené za uchem.
(zdroj obrázků: Widex.cz)

Takové sluchadlo je záludné. Žijeme sice v 21. století, takže se nejedná o neustále rozbíjejcí se relikvie, co pískají a praskají, ale ideální věc to stále není. Zaprvé, nesmí se namočit, ani vystavovat extrémním teplotám. Takže když prší a vy jdete bez deštníku, musí hned dolů, stejně jako když se koupete, ať už ve vaně nebo v bazénu. V zimě se mi taky často stává, že v nich praská, pokud přes ně nemám nataženou čepici. Jenomže když máte přes sluchadlo nataženou čepici, je to skoro jako když žádné nemáte. Zadruhé, musíte u sebe vždy a všude nosit baterky, jinak by se mohlo stát, že vám uprostřed dne zapípá, že jsou vybité a vy najednou neslyšíte vůbec. No a zatřetí, což většina lidí buď vesele ignoruje, neví o tom, nebo na to zapomíná, mít sluchadlo neznamená, že slyšíte stejně dobře jako kdybyste žádnou sluchovou ztrátu neměli. Poslech přes sluchadlo se totiž od sluchu normálního dosti liší.

V čem dalším se je život nedoslýchavého jiný? Třeba a to patří k částem nejdůležitějším, v komunikaci. Bylo mi mnohokrát vytýkáno, že se zbytečně straním společnosti a že bych se do ní měla zapojit, mluvím moc nahlas, nebo prostě jenom moc mluvím. Pokud znáte někoho nedoslýchavého - tyhle věci mu prosím neříkejte. Oni k tomu, narozdíl od slyšícíh, mají dobré důvody a vy z nich děláte idioty.
Pro nedoslýchavé s větší ztrátou je komunikace často děsně namáhavá. Když sedíte o přestávce ve třídě, kde je 30 lidí a všichni mluví najednou a vy máte pochytit mluvu zrovna jednoho konkrétního jedince, to je pomalu nadliský úkol. Ke každé věte přidejme několit "Co?", "Cože?" ,"Můžeš to prosím zopakovat?" a jiných variant a obyčejné sdělení se protáhne na několik minut. Ono neustálé opakování je někdy děsně ponižující.
Další oblíbenou kratochvílí lidí slyšících je řvaní. Naprostá většina lidí žije v domnění, že když větu víc zařvete, bude lépe slyšitelná. Jenomže ve skutečnosti čím více křičíte, tím hůře je vám rozumět. Dělení na slabiky také věci spíše škodí, než pomáhá, protože pak zanikají mezery mezi slovy.
Ale to by nebyl ani zas takový problém, na tyhle věci si člověk časem zvykne. Co ale většinou odrazuje od konverzace je takzvaná opakovací podrážděnost, jak já ji nazývám. 9 z 10 slyšících lidí jsou po třetím opakováním té samé věty již naštvaní a v jejich hlase je to znát. (ti, co s nedoslýchavým jedincem komunikují na denní bázi, mají limit větší, ale také tam je) Často se stává, že si z takového rozhovoru kromě nepříjemného pocitu a bezradnosti nic neodnesete, protože naštvaný pohled a podrážděnost vás odradí od toho zeptat se počtvrté. Navíc platí čím větši podrážděnost - tím větší řvaní, tudíž zase rozumíte méně. Ono když na vás lidé pořád křící, není to nic příjemného.
Je vůbec zvláštní, že nedoslýchavý člověk ztrácí chuť do rozhovoru a zapojení se do společnosti? Vždyť jemu z toho často plyne jen únava a špatný pocit.

Jak jsem psala více, další často vytýkaná věc je "mluvíš moc nahlas". Patří to do top 10 vět, které nedoslýchavého buď zaručeně rozzlobí, nebo poníží, pokud už nemá hroší kůži. Jde sice samozřejmě o tón, jakým je to řečeno, ale stejně... Je to taková nepěkná přípomínka, že jste nedoslýchavý jedinec. Já osobně mám s regulací hlasitosti svého hlasu často velké potíže, mluvím buď příliš potichu, nebo příliš nahlas. (ono je to těžký, když často neslyšíte svůj vlastní hlas) Pokud znáte nedoslýchavého člověka, zkuste to, že občas moc vyřvává tolerovat, pokud to jde. Vy se možná cítíte trapně, ale můžu vás ujistit, že po tomto upozornění se dotyčný bude cítit asi tak dvojnásob trapně, než jste se předtím citili vy.Asi se divíte, proč jsem jako třetí věc uvedla "moc mluvím". A víte proč? Mluvení je ochranný mechanismus. Když mluvím, jsem v obraze, vím, o čem je řeč a jaké je téma. Také se nenamáhám tím, že se ze všech sil snažím porozumět tomu, co říkají ostatní.

Nedoslýchaví lidí se často zamotávají do bludného kruhu. Komunikují méně a méně, protože je jim to nepřijemné, činí jim to problémy, cití se jako pitomci. A čím míň komunikují, tím více jsou osamělí a komunikovat nemůžou, končí mimo společnost. Aby bylo jasno - nedoslýchaví se většinou chtějí socializovat, ale nemůžou. Zkuste někdy přistoupit na jejich hru a popovídejte někde si v klidu, nebo si s nimi třeba pište, případně je poproste, ať vás naučí znakový jazyk, pokud ho ovládají.

Druhou část článku, která řeší, co nedělat nedoslýchavým, najdete zde.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama