Epizody z mého života

Kudy do Dračího doupěte?

14. listopadu 2011 v 14:47 | Tenny
Když jsem byla ještě malé houdě, můj otravný bratr přitáhl domů umolousanou přířučku, na jejíž obálce se skvěl chlápek s mečem a divně vyceněnými zuby. Pln nadšení vytáhl kostky a čtverečkovaný papír a zatáhl svou nevinnou sestru do bláznivého světa Dračího Doupěte... Inu, začíná to hezky, což? Pohádka jako dělaná. Ale na pohádky už se dneska nehraje, ani v Dračím Doupěti a tak to dopadlo poněkud jinak, než by se dalo předpokládat.

Zmrzlina i po roce chutná stejně, jen je možná o pár korun dražší

3. dubna 2011 v 20:38 | Tenny
Jaro začalo. Když jsem uviděla, jak vylejzá z našeho záhonku první sněženka, zářila jsem nadšením. Jaro je přece nový začátek a já se po té dlouhé, šedivé a smutné zimě tak nějak těšila, že by všechno konečně mohlo být dobré.
Já vím, že sněženky a krokusy už odkvetly a místo nich na zahradě září narcisy, fialky, hyacinty a ladoňky, ale teprve tenhle víkend jsme si tak nějak našla čas utřídit myšlenky, posadit se, v klidu se zamyslet... Poslední dny byli totiž vskutku hektické.


Poznamenaná

16. února 2011 v 17:55 | Tenny
Poznamenaná, takové hezké slovo, nemyslíte? Původně jsem chtěla napsat "jiná" nebo "odlišná", ale to úplně nevystihuje situaci. Pod pojmem "jiný" si teď lidé představují puberťačky, které se snaží být zajímavé a dokázat si sami sobě že nezapadají do šedivého průměru a odlišný, to je zase takové to vizuální, kdy na první pohled nezapadáte do davu.
No, puberťačka možná jsem, ale přijde mi, že nějak extra nevynikám a v davu by jste mě nejspíš přehlédli, takže "poznamenaná". Je to totiž pravda pravdoucí.

Jak se ten rok (ne)vyvedl

31. prosince 2010 v 23:54 | Tenny
Většinou na konci roku vzpomínáme, co všechno pěkného se nám stalo a jak jsme si to užili. a jak byl tenhle rok skvělej a škoda že končí.
Já jsem si zavedla v duchu takový zvyk, že jsme všechny roky nějak pojmenovala. Rok malérů, rok skvělých prázdnin, rok nový školy a podobně. Ale všechny ty názvy jsem tak nějak zapomněla. Jediný, co si vybavuju, je rok extrémů. Už ani nevím, co to bylo za číslo, ale pamatuji se, že to bylo proto, že toho roku byla strašná vedra i nejvíc sněhu za bůhví kolik let.

Jak bych tedy nazvala rok 2010? Nazvala bych ho rokem změn.

Nervy na dranc

24. prosince 2010 v 11:39 | Tenny
Moje nervy jsou na dranc a to totálně. Mám pocit, že se asi zhroutím a mám tak mizernou náladu až to bolí.
Že by to bylo těmi Vánoci? Oněmi svátky "lidu a míru"? Už ráno jsme se stihli s mámou pěkně pohádat. Ona je vůbec ten týden před vánocemi nabručená a já začínám hysterčit. Odmítla jsem zdobit vánoční stromek sama, protože to dělám každý rok, zatímco zbytek rodiny milostivě chrápe nebo čumí na televizi. Matka se urazila a řekla, že to udělá sama.

Vánoce, Vánoce přicházejí...

19. prosince 2010 v 16:50 | Tenny
Co bychom to byli za blog, kdybychom neuveřejnili nějaký vánoční článek…
Zatímco Lali chudinka trpí na každoročním vánočním koncertě, kde zpívá její babi, mě přišlo na mysl, že bych konečně měla něco sepsat.

Až já budu velká, bude ze mě... co?

20. listopadu 2010 v 20:36 | Tenny
Já vážně nevím. Selka totiž určitě ne…
Vsadím se, že to znáte. Příbuzní vás s podezřelým úsměvem vezmou kolem ramen a začnou se vyptávat, co chcete dělat, až budete "velcí". Na tuhle otázku nikdy neumím odpovědět, jen mlčím a zírám do země. "Ještě nevím…" odpovídám.
Jenže ačkoliv se to zdá daleko (maturita je až za dva roky), je to blízko, hodně blízko.
Nejlepší je totiž maturovat z předmětů, které budu potřebovat i na přijímačky na vysokou. A příprava na maturitu je v podobě seminářů. (alespoň na naší škole) A o těch se bude rozhodovat na konci tohohle školního roku. Už mi začíná docházet čas…

Já se snad nikdy nepoučím...

19. listopadu 2010 v 10:17 | Tenny
No jo, už je to tu zase. Já a můj oblíbený zlozvyk mých druhých identit. Praští mě to vždycky tak jednou za půl roku a mě napadne, že bych si mohla na netu vyvtvořit druhé já. Většinou je s tím také spojeno vytvoření nového blogu, kde budu opravdu "svá a ne jiná".
Tenny už jsem nějaké ty tři-čtyři roky a stále se držím a ač mě to samotnou nesmírně překvapuje, stále se věnuji tomuhle blogu. Znám sama sebe natolik dobře, že vím, že u ničeho, do čeho se zapálím, většinou přes všechna předsevzetí nevydržím. Přesto náš blog přestál všechny krize, moji nemoc i nechuť chození k počítači... Všechno. Už ho máme 16 měsíců a to nepočítám naše staré působiště terisek-bavisek.blog.cz .

Všechno dobré je i k něčemu zlé, ale zatím se to neprojevuje

8. října 2010 v 19:10 | Tenny
Lidičky, já nemám depresi! A ani nejsem naštavaná! Já jen, že v poslední době jsem psala, jenom když jsem se cítila takhle. Potom taky vzníkají úžasné výblitky. Buď rejpavé, nebo kontroverzní. Ale teď mám náladu dobrou. tak abyste věděli, že jsem taky někdy šťastná.
Jak jste si možná všimli, nadpis je parafráze na oblíbené rčení našich babiček a zavrzelých optimistů "Všechno zlé je i k něčemu dobré". Jenomže to bohužel platí i obráceně. Ale jak je v nadpisu napsáno - zatím se to nějak extra neprojevuje. Zatím... Jen abych to nezakřikla.

Jen další nezajímavý článek

29. září 2010 v 17:05 | Tenny
Dala jsem si za úkol, že za měsíc tady bude vždycky alespoň pět článků. Jenomže skutek utek - za chvíli končí září a máme tu teprve tři. Tak jsem se rozhodla, že sepíšu alespoň ěnco, aby tu byli čtyři.
Nejdřív jsem měla v úmyslu napsat další z mé novodobé řady "depresivních" článků, tentokrát s názvem "Být jiná", kde bych se navážela do mladých slečen, které touží býti jiné i když je to pěkně na nic. Dneska ve škole jsme totiž nejdřív měla skvělou náladu. Po šesté hodině jsem se rozplakala. (nevím, jestli si toho Lali prostě nevšimla, nebo to raději nekomentovala, ale to je celkem jedno) Samozřejmě ne jen tak pro nic za nic. Protože učitelka nám oznámila, že zítra mají přijít ti, co nepsali písemku na půl osmou a když jsem jí řekla, že tomu vůbec nerozumím (a ne proto, že bych byla blbá, vy co sem chodíte často víte proč - pro ty ostatní - protože jsem těžce nedoslýchavá), ona mi na to řekla, že "příklady jsem přece vypočítala" a že už to mám dávno umět z deváté třídy. Vtip je v tom, že ani nevím, co že se jako mám vlastně učit, protože ani netuším, kde jsme. Takže jí na to kašlu a na tu půl osmou nepřijdu. Ať mi tu pětku klidně dá, já bych jí asi stejně dostala. Ale stejně mě to štve, protože mě ředitel ujišťoval, se si na mě "učitelé vždycky najdou čas a pořádně mi to vysvětlí".
Když jsem šla domů, byla jsem naštvaná na celej svět a upřímně - v poslední době se chovám jak nějaká EMO slečna.

Život není jako bonboniéra

29. srpna 2010 v 18:03 | Tenny
Znáte ten citát: "Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš." ? Já na něj na různých blozích narážela tak často, až jsem na něj začala být silně alergická. (i když je to pořád lepší než citát: "Narodil ses jako originál, neumírej jako kopie", který se paradoxně dost často nachází na blozích se zkopírovaným obsahem)
Jedna kamarádka mi z mého pohledu poněkud ponižujícím způsobem sdělila, že to je přece "z Forresta Gumpa". (a dodala pohled ve stylu Ty to nevíš? No to je tedy...) Fajn, toho filmu jsem viděla jen kus a mému srdci to nijak nevadí.
A stejně, ten citát je kravina. Víte proč? Protože každá pitomá bonboniéra má na zadním obalu napsáno, jaké druhy čokolády obsahuje a my se tedy klidně můžeme vyhnout kávové příchuti, protože ta má hnědý obal. Je na nás, jestli to risknem, nebo zasvětíme pár sekund života kontrolováním, zda je modrý obal opravdu mléčná čokoláda a ne nugát. Život žádnej návod nemá. A ani zadní obal. A ještě jedna věc - narozdíl od bonboniéry, život rozhodně není sladkej...

V zajetí techniky

18. srpna 2010 v 20:26 | Tenny
Alias další zápisky z deníky dívky, která jak by vypadla z jednoho dílo Doktora House...

Cítíte se někdy v zajetí techniky? Třeba když vás sledují neúprosné kamery, nebo vás vaše GPS naviguje na jakousi lesní cestu, kam byste nešli ani pěšky? Já jsem se tak cítila včera. Asi tak stonásobně.
Ale vemme to raději od začátku...

Proč jsem ještě nespáchala sebevraždu...

22. července 2010 v 22:05 | Tenny
... Ačkoliv mám občas pocit, že bych k tomu měla dobrej důvod?
Ne, neopustil mě kluk, ani se nerozvedli moji rodiče. Drogy stále ještě neberu a v nejbližší době brát nebudu, alkohol mi nechutná a s většinou rodiny celkem vycházím. Nikdo mě nešikanuje a ani nijak jinak neubližuje. (a nejsem ani gothic, ani emo, ale to dávám do závorky, jelikož příznivci těchto směrů budou určitě pokřikovat, že to se sebevraždami nemá nic společného)
To jen abyste nemysleli, že mám podobné důvody jako většina milých teenagerů, které píšou sebedestruktivní články, pláčou a kašlou na celý svět a jiné podobné zajímavosti.
Kdybych řekla, že mi nikdo nerozumí, kecala bych. Ono je to totiž obráceně - bez pomoci nerozumím já. A nemyslím to metaforicky, bohužel tak děsně doslovně, jak jen to jde.

Horko, nezralé třešně, knihy o vášnivých pánech hor... No přece prázdniny!

4. července 2010 v 19:28 | Tenny
Dneska mám konečně přístup k počítači díky bráchově notebooku (vyhandlovala jsem ho za 7. díl Harryho Pottera) a tak jsem se rozhodla trochu vám poreferovat o aktuálním dění. Jako každé prázdniny, nejsem doma. Minulý týden jsem sice doma byla, zato jsem ho trávila hodinami v hyberbarické komoře. (něco jako menší ponorka pro nemocné) Zato dnes sedím o babiččina stolu na chatě v Katovicích (ne, ne to polské město, nýbrž vesnice u Strakonic) a dělám... No, různé věci.

Prázdniny začali...

18. června 2010 v 18:47 | Tenny
Tedy, alespoň pro mě. Známky jsou uzavřené a já si budu příští týden hovět doma, jelikož nemá smysl navštěvovat školní ústav. Co bych tam taky dělala, že jo? Mám pocit, že bych tak akorát čuměla do zdi.
Dneska jsem tam byla, a popravdě, docela mi to vypilo krev. Na schodech jsem potkala jednu ze svých kamarádek - všechno v pohodě, dokonce jsme se dohodli, že mě zítra navštíví.
Když jsem ale přišla do třídy, vidím mé zbylé kamarídky jak sedí v hloučku a hrají Jungle speed (pokud nevíte - taková dost šílená stolní hra). To by mi konec konců nevadilo... Ale když jsem se pokusila zavést rozhovor, všechny kromě Lali mě okázale ignorovali. A jedna mě dokonce okřikla, ať neřvu. (jako ať nekřičim) To mě vážně dožralo. Vzhledem k tomu, že sama sebe skoro neslyším, mám dost dobrý důvod mluvit nahlas, ne? Asi nikdy nejednala s hluchou babičkou - protože všichni lidé, co špatně šlyší, většinou mluví hodně nahlas.
Mám pocit, jako kdybych tam po těch dvou měsících náhle nepatřila... (nebo po třech? Kdo ví...) Když chci zavést s kamarádkama rozhovor, stejně se to vždycky stočí na moje uši. Mám dojem, že si ty uši vypěstovali vlastní ego, či co... Nikdo se mě nezeptá, jestli se cítím dobře a jestli se mám fajn, všichni jenom, jestli už slyším.

Uzavřená a vždy v opozici?

7. června 2010 v 21:39 | Tenny
Kdo vám nejlépe může říci, jací doopravdy jste? Ne, není to nejlepší kamarádka, rodiče, ani vy sami. Je to... psycholog, vážení.
Já u jisté paní byla. (kvůli mým dlouhotrvajícím ušním problémům...) Jak to probíhalo a jaké jsou výsledky?

Ta jednoduchá životní ironie..

30. května 2010 v 19:05 | Tenny
Sedím u počítače a hádejte, co poslouchám... Tu zatracenou písničku Into the west! (viz můj předchozí článek)
Ne, zázrak se bohužel nestal, neosvítila mě náhlá záře a ani jsem náhle nazačala opět dobře slyšet.
Akorát jsem kvůli jedné neodložitelné záležitosti musela ukradnout bráchovi notebook a vzít si ho na chalupu. A můj drahý bratříček musel sedět u mého počítače.
A najednou mi dneska zvoní telefon. "U počítače nejde zvuk, zavolej mi tátu!"
Ehm... V tu chvíli jsem propadla v hysterický smích. Písničku jsem neslyšela ne kvůli mému špatnému sluchu, nýbrž proto, že byl kabel ve špatné zásuvce... Ani nevíte, jak moc mi to přišlo ironické...

Takže lidičky - až budete plakat jako já a utápět se v depresích, zkontrolujte kabely!
V tu chvíli mi totiž došlo, jaká jsem byla až moc přecitlivělá. (možná oprávněně... )
Ale víte co? Já na to kašlu. Du si vzít lipánka a začíst se do nějaké yaoi mangy, sakryš! (tohle zaručeně pomahá přijít na jiné myšlenky... Perverzní myšlenky jakou pořád lepší, než ty absolutně pesimistické)

Brzo se tady objeví buď neskutečně nadšení, nebo smutnější, ale pro vás zajímavější a zábavnější článek. Mé nemoci se to týkat nebude, jen tak mimochodem...
To já už prostě jenom nemůžu držet pusu a trochu vás navnadit. (pokud bude na co...)
Tak nám držte palce! ;)

P.S. - Nemusíte se o mě bát, já bych z mostu neskočila ani kdybych se cítila jako umírající hlodavec... Na to jsem moc velkej strašpytel a bojím se výšek. xD (mě obecně sebevražda nehrozí ani v nejmenším, jelikož v prášcích se nevyznám a neumím uzle... :D)

Proč jsem plakala u Pána prstenů

26. května 2010 v 16:42 | Tenny
Možná to dělám, abych naštvala Lali. Ale tohle píšu spíš proto, že jsem se alespoň trochu vyhrabala z té černé díry s nápisem "deprese" a donutila se k tomu něco napsat.

Před chvílí mi doběhly titulky k třetímu dílu Pána Prstenů. A mě kapaly slzy proudem. Jistě, konec je dojemný, ale přece jen - viděla jsem to už nejmíň desetkrát. Tohle sice byla rozšířená verze (alias pár ňuf ňuf záběrů navíc), ale stejně.
To, co mě dojalo k slzám, ovšem nebyli pohledy herců ani srdcedrásající závěr. Byla to závěrečná píseň... V titulkách psali, že se jmenuje "Into the west". Sakra, když na to teď myslim, skoro nevidím na klávesnici, jak mám všechno rozmazané.
A víte, co mě na té písničce tak dojalo? Ne, nebyli to nádherné tóny, ani dojemný text. Bylo to proto, že jsem jí vůbec neslyšela.

Narozeniny, kimono a to ostatní

7. května 2010 v 19:07 | Tenny
Kolem osmé hodiny před šestnácti lety jsem poprvé spatřila světlo denního světa. No, vzhledem k tomu, že to bylo v osm, to byla spíše světla nemocničnícho sálu a ne sluníčka, ale přesto.
Takže ano, dnes je tomu již šetnáct let... Nevím, jestli mám být ráda, nebo ne. Ne vždy jsou narozeniny důvodem k oslavě, že ano? ^^

Pozdrav z nemocničích hlubin

26. dubna 2010 v 16:20 | Tenny
Ach jo. Život je občas někdy pěkně zákeřnej, že jo? Nedávno (před dvěma týdny je pro mě nedávno xD ) jsem se radovala, že mě propustili z nemocničních zákoutí.
Možná je to tím, že když jsem odcházela, řekla jsem nashledanou. Kdybych řekla sbohem, třeba bych teď s úsměvem (ne)dělala domácí úkol. Ale já řekla nashledanou - a už tam zase tvrdnu.

(P. S. - K jádru pudla se dostanu až v posledních pěti ostavcích, zbytek je cynismus, pláč a stěžování)
 
 

Reklama