Názory, úvahy a téma týdne

Život v tichu, aneb co nedělat nedoslýchavým

24. září 2011 v 11:27 | Tenny
První část článku zde (není nutno číst, navazuje spíš tematicky)

Moje psycholožka mi jednoho pěkného dne řekla, že mám být ke slyšícím lidem toleratní, že jsou nevědomí ohledně postižení a musím je poučit. Asi po půl roce jsem zjistila, že nejsou nevědomí, ale spíš ignoranti, protože i když jsem je poučila, chovali se, jako bych to neudělala. Buď mé postižení ignorují, přestože o něm ví a chovají se ke mě jako k normálnímu člověku (a pak se diví) a nebo se ke mě chovají jako k neschopnému idiotovi.
Pokud ale patříte k těm stále nevědomým lidem, zkuste si přečíst tenhle seznam a myslet na něj, až se s někým neslyšícím či nedoslýchavým setkáte. Určitě mu usnadníte život.

Život v tichu (aneb menší nahlédnutí do světa nedoslýchavých)

23. září 2011 v 22:09 | Tenny
Člověk by řekl, že ten, kdo je nejvíce kompetentní k psaní článku o tichu, je neslyšící. Žije v tichu celý život, no ne? Ale ve skutečnosti to není pravda. Pokud je člověk neslyšící od narození, tak vlastně ani neví, co to ticho je, protože neví, co je to zvuk. Jistě, zná absenci zvuku, ale ne ticho.
Za experty na ticho tedy lze považovat osoby, které buď o sluch přišli až během života, nebo trpí silnou nedoslýchavostí. No, pozitivem je, že mě to dělá expertem alespoň na něco, ne?
Pojďme se tedy podívat na to, jak se život sluchově postižených lidí liší od ostatních a taky na pár mýtu, které okolo toho kolují...

Být spisovatelem? (aneb ještě jednou)

17. srpna 2011 v 13:31 | Tenny
Taky si občas čtete své staré články a chytáte se za hlavu, co za žvásty jste to sakra vyplodili? Lidi se vám ozývají k letitým článkům, které už dávno nejsou aktuální a napadají vaše názory, které už dávno nemáte.
Kdysi (no, jak tak koukám, bylo to ani ne před rokem) jsem napsala článek, který se pitval v tom oblíbeném snu, který má tolik blogerů a blogerek a vůbec lidí v dospívajícím věku. Byl útočný, zahořklý, sebelítostný, poučoval, ale byla v něm i naděje. Když ho teď čtu, souhlasím s ním čím dál míň. Teda v některých věcech. A tak jsem se rozhodla své názory písemně aktualizovat... ( i když možná příští rok si zase budu trhat vlasy z hlavy...) EDIT: Trhala jsem si vlasy z hlavy po čtyřech dnech, takže upravuji nějaké detaily. :D

A co vy? Taky se k nim řadíte? K těm lidičkám, co bouchají do klávesnice, vymýšlejí své vlastní imaginární světy a úžasné příběhy? K těm, co si v hlavě malují úžasné obálky a vtipné anotace?
A nebo se řadíte k těm, co oplývají realistickým pesimismem a v duchu si říkají, jaké je spisovatelství nevěděčné, náročné a málo výdělečné zaměstnátní? Jenomže pak přijdete do knihkupectví a u nejnovějších vydání si pomyslíte: "Já bych to napsal/a líp!" a představujete si nádhernou lesklou obálku, kde je místo nějakého t´ululum vaše jméno. A pak se za svoje sny zastydíte, protože jsou pro vás přece tak nereálné a hloupé...

Chceme mít právo na problémy!

30. května 2011 v 23:10 | Tenny
Jo, ten nadpis asi zní pěkně divně. Kdo by chtěl nějaké právo na problémy, že? Nejlepší by bylo vůbec žádné problémy nemít. Ale co naplat, život není dokonalý a problémy má dneska každý. Ale čím víc lidí má problémy, tím víc narážím na onen proklamovaný názor: "Co si stěžuješ? Existujou lidi, co jsou na tom mnohem hůř než ty! Postižení, děti v Africe, co nemají co jíst, sirotci... A koukej třeba na člověk XYZ, jak to všechno překonal a přitom na tom byl mnohem hůř než ty!"
A teď už by vám ten nadpis měl dávat smysl.

Moje úžasná a děsivá budoucnost

28. května 2011 v 11:36 | Tenny
Budoucnost se moc přívlastky hodnotit nedá. Protože prostě nemůže vědet, jaká bude - jestli úžasná, děsivá, nebo bůhví jaká. Budoucnost je jenom a pouze nejistá.
A přišla jsem na to, že moje vidění budocnosti se odvíjí především od mojí nálady. Když má člověk dobrou, vidí v budoucnosti naděje a přiležitosti, zato v depresi má z budoucnosti strach.
Moje budoucnost... je tím největším strašákem. Ale dnes mám i přes hnusné počasí náladu dobrou a tak pro jednou chci svou budoucnost prostoupit nadějí.

Proč raději čtu v angličtině

28. dubna 2011 v 18:39 | Tenny
Určitě to znáte. Přečtete si nějakou dobrou recenzi, nebo vám kamarádka vynese nějaké literární či filmové dílo do nebes a vy máte neodolatelné nutkání si dotyčnou věc přečíst/zkouknout. Pokud je to knížka, tak já si to většinou hasím do knihkupectví, nebo, pokud nemám prachy, do knihovny. A pokud je to film, tak poprosím tátu, aby mi ho sehnal. A když je to manga...
No, tak v tom případě jdu rovnou na mangafox.com a začtu se. Žádné zbytečné vyhledávání české verze. (pokud ovšem mangu prodávají v knihkupectví, tak si to hasím do knihkupectví :D)

Můj milovaný Tarzan

26. dubna 2011 v 18:53 | Tenny
Ha, ha, smějte se. Radši se ani nevyjadřuji o tom, kdo je mým nejoblíbenějším literárním hrdinou. Proč? No, reakce by byla ve stylu: "Ten blbeček, co lítá nahej v džungli po liánách a řve jako opice?" A to říkají lidi, co obdivují takového Snapea nebo Edwarda, prosím. Můj Tarzan je lepší než nějaký mastnovlasec nebo bledej upír, co spárklí.

Čeština žije!

23. ledna 2011 v 19:00 | Tenny
Hodně lidí tvrdí, že čeština, náš milovaný rodný jazyk, zaniká. Že prý upadá pod vlivem amerikanismů, že jí hloupé děti kazí a ničí a kdesi cosi. S tím ovšem musím nesouhlasit. Čeština, vážení, stejně jako většina jazyků, se vyvíjí, žádné zanikání se nekoná.

A zase ti elfové...

14. ledna 2011 v 15:00 | Tenny
Přesycena katanami, školačkami v krátkých sukních a kimony, rozhodla jsem se na chvíli odprostit se od anime a vrátit se ke kořenům. Respektive k mému prvnímu koníčku, k tomu, kde se předtím odehrávali mé fantazie a podobně. Ano, fantazie je klíčové slovo, protože předtím, než jsem narazila na mangu, žrala jsem typickou hrdinskou fantasy. Opět jsem oprášila svůj starý aragornský nick a bezhlavě se vrhla do víru her na hrdiny, které jsem kdysi tak milovala. Bohužel jsem zapomněla, proč mě to vlastně přestalo bavit, ale za jediný den jsem se mi paměť osvěžila. Taky bohužel.

Kdo je větší chudáček? (+ zamyšlení nad šikanou)

10. ledna 2011 v 18:41 | Tenny
Pročítáte si občas nějaké internetové debaty? Já to dělám ráda. Baví mě vyhledávat dramata a dodávat k nim své malé rejpavé komentáře. Vážně nevím proč, ale prostě se strašně ráda hádám a probírám svoje pocity do niternějších detailů. Při takovýchto debatách často dochází na souboj typu "kdo je větší chudáček".

Ta naše "elitářská skupina sviní" (AK) a její problémy

25. prosince 2010 v 15:52 | Tenny
EDIT: Už se to tak nějak vyřešilo, takže nemusíte psát rozhorčené komentáře. Tedy, můžete, ale musím vás upozornit, že jsem dosti cholerická a i když to třeba tak nemyslíte, snadno se naštvu. Tak abyste se nedivili, když vám odepíšu dost ostře.

Ach jo. AK se v poslední době otřásá v základech. Když odezněla aféra s Marcelem Jungem, myslela jsem, že bude klid. Začalo se opět přijímat a slušně, vypadalo to, že vše jede jako na drátkách.
A teď tu máme další aféru a spolu s ní skupinu rejpalů, kteří se jako maskovaní mstitelé (respektive nemaskovaní, na anonymní urážky ještě díkybohu nedošlo) vynořují a mají sarkastické poznámky k vedení.
A zase je z nás, čili z AK, elitářská skupina sviní a snobů, kteří si nevidí ani na špičku nosu.

Neptejte se mě

1. prosince 2010 v 18:59 | Tenny
Prosím vás, neptejte se mě na mojí oblíbenou knihu. Protože to je prostě otázka na kterou nejde odpovědět. Stejně jako člověk nemá jeden oblíbený film, jednoho oblíbeného zpěváka či herce... Ani u knížek to není možné. (tedy, pokud nepočítáme ty osoby, které četly jenom HP nebo Stmívání, ty pak asi nemají co řešit...)

Největší ničitel přátelství

8. listopadu 2010 v 22:08 | Tenny
Co je největší ničitel přátelství? Většina lidí by asi řekla kluci. Pokud tedy mluvíte o tom dívčím přátelství. Jeden den BFF (best friends forever, pokud jste jako já tenhle termín ještě donedávna neznali), se vším se svěřujeme, jedna duše, jedno tělo... Zítra se objeví hezký kluk a je po přátelství.
Možná je to pravda, nevím... Ale já už ztratila dvě nejlepší přítelkyně a s klukama to nemělo společnýho ani za mák.
Největším ničitelem přátelství je totiž dálka. Aspoň pro mě...

K čemu jsem dospěla? Možná jsem dospělá...

1. listopadu 2010 v 18:36 | Tenny
Pamatuji si na jednu hru, kterou jsme kdysi hráli na výtvarném kroužku. Měli jsme obrovské papíry, každý jeden. Na ten papír jsme napsali to, co nás právě napadlo a poslali to dál...
Bylo to zvláštní. Vzpomínám na to s nádechem mírné nostalgie. Já tam totiž byla nejstarší, většina osazenstva byli děti od druhé do páté třídy.
Na jednom z papírů, který se mi dostal pod ruku, stálo: Přemýšlím, jestli bude zítra hezky. Další věta byla napsána chlapeckou rukou a stálo tam: A k čemu si dospěla? Najednou mi to vytanulo v mysli. Jak navázat. V téhle hře nezáleželo na tom, jestli to dávalo smysl a tak jsem tam napsala - "Že už jsem dospělá..." Ta hloupá slovní hříčka mě fascinovala. A fascinuje mě dodnes, možná proto si ji i po té době pamatuji.

Jak já nesnáším komixy!

21. října 2010 v 22:44 | Tenny
Asi si říkáte, že jsem se právě pomátla na rozumu. Ale ne, vůbec ne. Abyste věděli - já totiž miluju komiksy.

Být spisovatelem?

3. října 2010 v 21:15 | Tenny
Víte, pokud bychom se v průzkumech řídili podle blogů, vyšlo by nám, že drtivá většina teenagrů si přeje být spisovatelem. Alespoň mi to tak přijde - narážím na to snad na každém rohu, lépe řečeno blogu. Jasně, kdo by nechtěl být druhou Rowlingovou?

Tyhle lidi mě většinou vadí. Protože ve velkém očekáváním otevřu jejich povídky, abych si mohla počíst a místo pěkného příběhu najdu otravnou Mary Sue v povídce s anglickým názvem. V tu chvíli vzteky buším od klávesnicem, nadávám a v duchu si říkám, že ta slečna rozhodně nemá šanci... Měla by otevřít oči a jít se vycpat.

Oni jsou ti špatní a my máme pravdu!

6. září 2010 v 19:13 | Tenny
Jenže vtip je v tom, že si to myslí i ti druzí. A to vlastně vůbec není vtipné. Určitě víte, o čem mluvím - o těch internetových diskuzích, u kterých se vždy rozvíří vzrušená debata a komentáře se čím dál víc radikalizují a přiostřují. Ač se někteří snaží předstírat, že to berou s nadhledem a objektivně, většinou se to povede tak dvou lidem ze sta.

Upíři, kam se podíváš...

30. července 2010 v 11:48 | Tenny
Jak já tyhle krvesající potvory nesnáším! Ale ne, nebojte/nejásejte, tenhle článek není o Stmívání.
Určitě jste si všimli, že poslední dobou jsou tyhle přerostlý netopýři na každém rohu. Obrazně řečeno, samozřejmě. (díky bohu...)
Z odporných nestvůr, kterých se každý bál, se pomalu stávají bytosti vláčené těžkým osudem a nemožnou láskou, které na světle spárklují, místo aby se rozpadali na prah.
Ale to už určitě víte. Knihkupectví je plné knížek typu Vampýrská akademie, Upíří polibky, Pravá krev, Krevní pouta, Linie krve, Akademie evernight a tak dále. A tento osud stihl i mangy - vždyť mezi nejoblíbenější shoujo patří Vampire Knight a na mangafoxu se do žebříčků dostávají skvosty typu "My boyfriend is a vampire." I když uznávám, že Zero je pořád víc sexy než Edward. (klasiky typu Hellsing, Vampire Hunter D a novější Blood+ pomíjím, jelikož ty mají úroveň)

Ale ačkoliv jsem na upíry alergická tak, jako ty původní na slunce a česnek, přece jen se ke mě dostaly v podobě, kterou jsem se oblíbila. Je to jako s rajčaty - ačkoliv čerstvá zásadně nejím, zbožňuji kečup a rajskou.
A tyhle tři (dvě knížky a jeden seriál) bych vám chtěla doporučit...

Jak zařídit, aby se vaše povídka dala číst

31. března 2010 v 21:04 | Tenny
EDIT: Ježišmarjá, lidi, nečtěte to. Je to snůška žvástů, kterou mi brání smazat jen nostalgie a ta diskuze pod tím, která mi přijde zajímavá. Teď, když to čtu, musím se chytat za hlavu, co jsme to sakra vlastně napsala... No jo, holt. Co naděláme.

Víte, často prohlížím cizí blogy a narážím na nich na rubriku "povídky". Často na ni klikám v obavách, co na mě čeká. A ty obavy bývají většinou oprávněné.
Napadlo mě napsat soupis bodů, které by se mohly hodit nejen začínajícím amatérských písálkům, ale i velkým zvířatům na poli internetových povídek a fanfiction.
Nenutím vás, abyste se jimi řídili. Je to spíše soupis toho, co mě tolik bije do mého oka zkušeného čtenáře a začínajícího kritika amatéra. Neváhejte mě doplnit, či se se mnou hádat. Ignorovat mé rady samozřejmě můžete taky, ale mohly by vám pomoci.

Ještě chci dodat, že tyto rady nejsou myšleny nijak osobně a pokud jste již udělali něco, co výslovně nedoporučuji, můžete udělat dvě věci: 1. Předělat to
2. Vykašlat se na to.
Je to na vás. ;)

Jak jsem (ne)byla zrazena...

6. prosince 2009 v 14:15 | Tenny
EDIT: Další článek ze starého blogu, tentokrát o fenoménu článků o zradách... Když ho teď čtu s odstupem, až mě udivuje, jak se mi povedl. xD

Je velmi zajímavým faktem, že jeden typ článků se vyskytuje snad na úplně každé dívčím blogu, kromě těch, kde jsou pouze pixelky, kusovky a věty dlouhé maximálně na dva řádky. Je to téměř vždy duševní výlev o tom, jak autorka blogu důvěřovala určité osobě či osobám a potom ji ty dotyčné (možno i dotyční, ale dotyčné mnohem častěji) zradili. Autorka článku si vždy sype popel na hlavu a vůbec. Tenhle článek opravdu najedete na hodně blozích, i na nižší i na vyšší úrovni. Sice se liší styl (od "TwY kRáWi!!!!! x"/ JzOu Na MnJe ZlÝ!" až po dvou stránové eseje), ale jsou tam.
A protože blogy s nejvyšší návštěvností jsou vždy ty, které odpovídají normám, proč jeden takový článek nepřidat?

Upozornění: Dnes jsem měla opravdu velkou depku. Opravdu velkou. Myslím, že je to vidět.
Jo, a je to myšleno obecně! Nemyslím to nijak osobně...
 
 

Reklama